The Ottoman Siege of Belgrade in the Summer of 1739 through the Eyes of Cultural History, Or the Ceremony that Never Happened

Result code in IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F00216275%3A25210%2F24%3A39922694" target="_blank" >RIV/00216275:25210/24:39922694 - isvavai.cz</a>

Result on the web

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Result language

čeština

Original language name

Osmanské obléhání Bělehradu v létě roku 1739 pohledem kulturních dějin aneb O ceremoniálu, který nebyl

Original language description

Opevnění (zejména tehdy moderní bastionové opevnění vybudované Rakušany) v čele s Bělehradem určovalo a utvářelo prostorové vztahy na balkánském válčišti. To znamená, že i zde, stejně jako v západní a střední Evropě, regulovaly taktiku a strategické pohyby armád, způsob myšlení a priority jejich velitelů a určovaly komunikační a vojenské priority. Byly také - zejména Bělehrad - symbolickým památníkem územní vlády. Jinými slovy, opevnění byla také důležitým referenčním rámcem pro danou oblast. Zde se tedy dostáváme spíše na pole kulturních než vojenských dějin, jejichž principy jsou však velmi inspirativní pro snahu pochopit balkánské bojiště, které leží na hraně dvou civilizačních a hodnotových okruhů. Dlouhodobé válečné dějiště na severozápadě Balkánu se vyznačovalo střetem a částečnou asimilací dvou odlišných vojenských kultur - osmanské a(západo)evropské - s odlišnými proměnnými vojenské cti a morálky a odlišným souborem nepsaných závazných pravidel chování. Právě perspektiva historické antropologie (zkoumající jednání, postoje a způsoby myšlení a vnímání historických aktérů), zaměřená na pevnostní válčení (zde konkrétně na osmanské obléhání Bělehradu v roce 1739), které i v tomto geografickém prostoru významně spoluutvářelo podobu vojenské mechaniky a tvář militarismu jako takového, může pomoci odhalit utváření a míjení dvou hodnotových systémů, dvou kulturně-civilizačních okruhů a jejich vojenských praktik. Analýza aktérské perspektivy očitého svědka bojů o Bělehrad naznačila, že Osmané byli schopni (alespoň částečně) přejímat evropskou techniku, například postup pravidelného obléhání bastionové pevnosti a snad i vojenské inženýrství. Nepochopili však (nebo nechtěli pochopit) zdvořilostní chování mezi vojáky, mezi vojáky a civilisty a mezi důstojníky-gentlemany, protože to bylo kulturně podmíněné a bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, se mu přizpůsobit. V tomto ohledu docházelo k jasnému nepochopení předávaných kulturních kódů. Na druhou stranu Osmané velmi dobře chápali mocenskou symboliku bastionu a dokázali ji začlenit do svých performativních aktů vůči nepříteli. Proto je celkem nepřekvapivé, že se tolik nezabývali tím, jak dobýt tak symbolicky významnou pevnost, jakou byl Bělehrad, neboť úspěch jakýmikoli prostředky byl jejich prvořadým cílem.

Czech name

Osmanské obléhání Bělehradu v létě roku 1739 pohledem kulturních dějin aneb O ceremoniálu, který nebyl

Czech description

Opevnění (zejména tehdy moderní bastionové opevnění vybudované Rakušany) v čele s Bělehradem určovalo a utvářelo prostorové vztahy na balkánském válčišti. To znamená, že i zde, stejně jako v západní a střední Evropě, regulovaly taktiku a strategické pohyby armád, způsob myšlení a priority jejich velitelů a určovaly komunikační a vojenské priority. Byly také - zejména Bělehrad - symbolickým památníkem územní vlády. Jinými slovy, opevnění byla také důležitým referenčním rámcem pro danou oblast. Zde se tedy dostáváme spíše na pole kulturních než vojenských dějin, jejichž principy jsou však velmi inspirativní pro snahu pochopit balkánské bojiště, které leží na hraně dvou civilizačních a hodnotových okruhů. Dlouhodobé válečné dějiště na severozápadě Balkánu se vyznačovalo střetem a částečnou asimilací dvou odlišných vojenských kultur - osmanské a(západo)evropské - s odlišnými proměnnými vojenské cti a morálky a odlišným souborem nepsaných závazných pravidel chování. Právě perspektiva historické antropologie (zkoumající jednání, postoje a způsoby myšlení a vnímání historických aktérů), zaměřená na pevnostní válčení (zde konkrétně na osmanské obléhání Bělehradu v roce 1739), které i v tomto geografickém prostoru významně spoluutvářelo podobu vojenské mechaniky a tvář militarismu jako takového, může pomoci odhalit utváření a míjení dvou hodnotových systémů, dvou kulturně-civilizačních okruhů a jejich vojenských praktik. Analýza aktérské perspektivy očitého svědka bojů o Bělehrad naznačila, že Osmané byli schopni (alespoň částečně) přejímat evropskou techniku, například postup pravidelného obléhání bastionové pevnosti a snad i vojenské inženýrství. Nepochopili však (nebo nechtěli pochopit) zdvořilostní chování mezi vojáky, mezi vojáky a civilisty a mezi důstojníky-gentlemany, protože to bylo kulturně podmíněné a bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, se mu přizpůsobit. V tomto ohledu docházelo k jasnému nepochopení předávaných kulturních kódů. Na druhou stranu Osmané velmi dobře chápali mocenskou symboliku bastionu a dokázali ji začlenit do svých performativních aktů vůči nepříteli. Proto je celkem nepřekvapivé, že se tolik nezabývali tím, jak dobýt tak symbolicky významnou pevnost, jakou byl Bělehrad, neboť úspěch jakýmikoli prostředky byl jejich prvořadým cílem.

Type

C - Chapter in a specialist book

CEP classification

—

OECD FORD branch

60101 - History (history of science and technology to be 6.3, history of specific sciences to be under the respective headings)

Project

—

Continuities

I - Institucionalni podpora na dlouhodoby koncepcni rozvoj vyzkumne organizace

Publication year

2024

Confidentiality

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

Book/collection name

Živé pevnosti : města, lidé a opevnění v časech válečných, poválečných a v kulturní imaginaci

ISBN

978-80-7649-059-8

Number of pages of the result

28

Pages from-to

15-44

Number of pages of the book

340

Publisher name

Scriptorium

Place of publication

Praha

UT code for WoS chapter

—