Editor´s word

Result code in IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F49777513%3A23420%2F21%3A43963454" target="_blank" >RIV/49777513:23420/21:43963454 - isvavai.cz</a>

Result on the web

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Result language

čeština

Original language name

Slovo editorů

Original language description

Národní uvědomění je jeden z výdobytku „věku národů“. Ve střední Evropě se ustálil kulturně-etnický koncept národa – člen národa si svou příslušnost utvrzoval společnými místy paměti, četbou literatury, souborem určitých společných znalostí, jež získával při vzdělávání. A naopak: v literatuře a ve škole rezonovaly dobové představy o tom, co je národ, co má být národní, jak se chovat národně... Příslušnost k národu byla ve středoevropském prostoru 19. století definována národním jazykem. V takovém ovzduší „zbožštili“ čeští národní „buditelé“ spisovnou češtinu , jež spisovatelům sloužila k uměleckému zpracování námětů z monumentálních národních dějin (romantismus), včetně stylizace prahnoucí po jazykové dokonalosti (parnasismus ), i z každodennosti člověka, ovšem bez nutného poukazu na národní hodnoty nebo takové hodnoty relativizující (realismus ). Prostředím, kde se národní uvědomění utvářelo, byla především škola. Ústrky na „německých“ školách byly českými vlastenci ostentativně připomínány . Soutěžení mezi českým a německým etnikem spělo v budování husté sítě národních škol, v nichž by se mohli příslušníci daného národa vzdělávat ve svém jazyce, v národní kultuře a v historii svého národa. K vymezování se vůči německému živlu docházelo v 19. století tedy i v dějepisectví. František Palacký se podílel na vytvoření koncepce historického vývoje českého státu (a českého národa) s jeho vrcholy a pády , jež se jen v mírných obměnách aktualizuje v historickém povědomí Čechů dodnes, což svědčí o setrvačném vlivu národního myšlení 19. století. Sentiment po slavné minulosti pramenil z přítomnosti, již čeští vlastenci považovali za neuspokojivou. Odtud pramení i hojná národní mytologie , jež odporuje současné vědě. Beletrie 2. poloviny 19. století tuto filozofii českých národních dějin přetavila do uměleckých tvarů a zpopularizovala. Z národa tak byla vylučována šlechta , jež jej ale reprezentovala ve středověku, raném novověku a ještě v počátcích 19. století. V předmoderní době státního úpadku (např. po vymření Přemyslovců) splynula národní identifikace s užívaným jazykem. S trvalým ztotožněním jazyka s národní příslušností ve střední Evropě přišlo až moderní chápání nacionalismu 19. století. Ještě v barokním, popř. osvícenském diskurzu rezonovala identifikace zemská , nevyhraňující se tolik k jazykové rozmanitosti kolektivu dané země. Identita lokální, regionální , zemská, stavovská, náboženská, dynastická byla v 19. století překryta identitou národní, což ale neznamená, že dané předchozí identity zanikly, pouze se axiologicky upozadily. Např. i národní identifikace nezasáhla obyvatele českých zemí rovnoměrně, nýbrž se kumulovala kolem velkých českojazyčných kulturních center: v Čechách to byly vedle Prahy Plzeň se svým filozofickým lyceem (plzeňským „Klementinem“) , Klatovy se svým benediktinským gymnáziem apod. Vědomí početní „malosti“ českého národa vedlo v 19. století k prohloubení studia slavistiky a k pěstování slovanské vzájemnosti a panslavismu jako pandánu k vzmáhajícímu se pangermanismu. V 19. století zintenzivněly vědecké vztahy např. česko-polské , na českých gymnáziích se ve 2. polovině 19. století akcentovala četba jinoslovanských literatur. Naproti tomu napjaté vztahy panovaly mezi Čechy a domácím židovským obyvatelstevem, jež díky státním reformám inklinovalo spíše k německé kultuře. Proto otázka přijetí židů, sebevíc vzdělaných a odhodlaných k asimilaci, do českého národa se často neobešla bez rasové nesnášenlivosti i od jinak moderně smýšlejících českých intelektuálů. Antisemitismus 19. století je však nesrovnatelný s antisemitismem století následujícího. Historické skutečnosti kolem utváření českého národa při literární komunikaci a vzdělávacím procesu rozkrývá a interpretuje 13 literárních vědců, jazykovědců a historiků. Autoři touto novou kolektivní monografií chtějí příspět do odborné diskuse o utváření české národní identity a děkují Viktoru Viktorovi, profesoru katedry českého jazyka a literatury Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni, za dosavadní výzkum především české renesance a české literatury 19. století. Autory jednotlivých kapitol jsou Viktorovi kolegové z katedry (Plzeň) a spolupracovníci z univerzit, vědeckých a kulturních institucí v České republice (Praha, Ústí nad Labem, Olomouc, Brno), Polska (Poznaň) a Rakouska (Vídeň).

Czech name

Slovo editorů

Czech description

Národní uvědomění je jeden z výdobytku „věku národů“. Ve střední Evropě se ustálil kulturně-etnický koncept národa – člen národa si svou příslušnost utvrzoval společnými místy paměti, četbou literatury, souborem určitých společných znalostí, jež získával při vzdělávání. A naopak: v literatuře a ve škole rezonovaly dobové představy o tom, co je národ, co má být národní, jak se chovat národně... Příslušnost k národu byla ve středoevropském prostoru 19. století definována národním jazykem. V takovém ovzduší „zbožštili“ čeští národní „buditelé“ spisovnou češtinu , jež spisovatelům sloužila k uměleckému zpracování námětů z monumentálních národních dějin (romantismus), včetně stylizace prahnoucí po jazykové dokonalosti (parnasismus ), i z každodennosti člověka, ovšem bez nutného poukazu na národní hodnoty nebo takové hodnoty relativizující (realismus ). Prostředím, kde se národní uvědomění utvářelo, byla především škola. Ústrky na „německých“ školách byly českými vlastenci ostentativně připomínány . Soutěžení mezi českým a německým etnikem spělo v budování husté sítě národních škol, v nichž by se mohli příslušníci daného národa vzdělávat ve svém jazyce, v národní kultuře a v historii svého národa. K vymezování se vůči německému živlu docházelo v 19. století tedy i v dějepisectví. František Palacký se podílel na vytvoření koncepce historického vývoje českého státu (a českého národa) s jeho vrcholy a pády , jež se jen v mírných obměnách aktualizuje v historickém povědomí Čechů dodnes, což svědčí o setrvačném vlivu národního myšlení 19. století. Sentiment po slavné minulosti pramenil z přítomnosti, již čeští vlastenci považovali za neuspokojivou. Odtud pramení i hojná národní mytologie , jež odporuje současné vědě. Beletrie 2. poloviny 19. století tuto filozofii českých národních dějin přetavila do uměleckých tvarů a zpopularizovala. Z národa tak byla vylučována šlechta , jež jej ale reprezentovala ve středověku, raném novověku a ještě v počátcích 19. století. V předmoderní době státního úpadku (např. po vymření Přemyslovců) splynula národní identifikace s užívaným jazykem. S trvalým ztotožněním jazyka s národní příslušností ve střední Evropě přišlo až moderní chápání nacionalismu 19. století. Ještě v barokním, popř. osvícenském diskurzu rezonovala identifikace zemská , nevyhraňující se tolik k jazykové rozmanitosti kolektivu dané země. Identita lokální, regionální , zemská, stavovská, náboženská, dynastická byla v 19. století překryta identitou národní, což ale neznamená, že dané předchozí identity zanikly, pouze se axiologicky upozadily. Např. i národní identifikace nezasáhla obyvatele českých zemí rovnoměrně, nýbrž se kumulovala kolem velkých českojazyčných kulturních center: v Čechách to byly vedle Prahy Plzeň se svým filozofickým lyceem (plzeňským „Klementinem“) , Klatovy se svým benediktinským gymnáziem apod. Vědomí početní „malosti“ českého národa vedlo v 19. století k prohloubení studia slavistiky a k pěstování slovanské vzájemnosti a panslavismu jako pandánu k vzmáhajícímu se pangermanismu. V 19. století zintenzivněly vědecké vztahy např. česko-polské , na českých gymnáziích se ve 2. polovině 19. století akcentovala četba jinoslovanských literatur. Naproti tomu napjaté vztahy panovaly mezi Čechy a domácím židovským obyvatelstevem, jež díky státním reformám inklinovalo spíše k německé kultuře. Proto otázka přijetí židů, sebevíc vzdělaných a odhodlaných k asimilaci, do českého národa se často neobešla bez rasové nesnášenlivosti i od jinak moderně smýšlejících českých intelektuálů. Antisemitismus 19. století je však nesrovnatelný s antisemitismem století následujícího. Historické skutečnosti kolem utváření českého národa při literární komunikaci a vzdělávacím procesu rozkrývá a interpretuje 13 literárních vědců, jazykovědců a historiků. Autoři touto novou kolektivní monografií chtějí příspět do odborné diskuse o utváření české národní identity a děkují Viktoru Viktorovi, profesoru katedry českého jazyka a literatury Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni, za dosavadní výzkum především české renesance a české literatury 19. století. Autory jednotlivých kapitol jsou Viktorovi kolegové z katedry (Plzeň) a spolupracovníci z univerzit, vědeckých a kulturních institucí v České republice (Praha, Ústí nad Labem, Olomouc, Brno), Polska (Poznaň) a Rakouska (Vídeň).

Type

C - Chapter in a specialist book

CEP classification

—

OECD FORD branch

60206 - Specific literatures

Project

—

Continuities

I - Institucionalni podpora na dlouhodoby koncepcni rozvoj vyzkumne organizace

Publication year

2021

Confidentiality

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

Book/collection name

Utváření české národní identity do 19. století

ISBN

978-80-261-1063-7

Number of pages of the result

8

Pages from-to

1-8

Number of pages of the book

283

Publisher name

Západočeská univerzita v Plzni

Place of publication

Plzeň

UT code for WoS chapter

—