Milesian Philosophy as an Aristotelian Construction. A Study on Basic Concepts and Images

Result code in IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F61989592%3A15210%2F18%3A73589908" target="_blank" >RIV/61989592:15210/18:73589908 - isvavai.cz</a>

Result on the web

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Result language

čeština

Original language name

Mílétská filosofie jako aristotelská konstrukce. Studie o základních pojmech a představách

Original language description

V předkládané studii se pokouším ukázat, že to, co se běžně považuje za hlavní rys mílétské filosofie (totiž hledání arché, respektive pokus o kauzální vysvětlení světa na základě arché), nepředstavuje autentickou snahu Míléťanů, nýbrž pouze aristotelskou interpretaci. Analýza klíčových pojmů, jejichž prostřednictvím Aristotelés interpretuje Míléťany, respektive své předchůdce obecně (zejména arché, aitia a fysis), totiž naznačuje, že se jedná vesměs o Aristotelovy vlastní pojmy, které rozhodně nepatřily do slovníku mílétských filosofů. Oproti běžným interpretacím, které spojují s Míléťany především pojem arché, se ukazuje, že pochází z matematiky. Dříve, než ho začal koncipovat v ontologickém smyslu synonymním s pojmem příčina, ho Aristotelés používal ve významu axióm, a to v rámci axiomaticko-deduktivního založení vědění z Druhých Analytik, které vychází z matematiky 5. či 4. stol. př. n. l. (kapitola III.). Připomeňme, že arché neboli princip představuje jeden z klíčových pojmů Aristotelova vlastního myšlení. Pro pochopení Aristotelova přístupu k předchůdcům je dále klíčové jeho tvrzení z Metafyziky, že je zjevné (délon), že jeho předchůdci hovořili o příčinách (Met. I,3). Abychom mohli porozumět tomu, jak Aristotelés tuto zjevnost pojímal, bylo třeba zjistit, kdy se v řeckém myšlení objevuje nějaká propracovanější koncepce příčinnosti. To – jak se zdá – bylo až v druhé polovině 5. stol. př. n. l. u hippokratovských lékařů (kapitola IV.1.). Zjevnost, kterou měl Aristotelés na mysli, tedy patrně nesouvisí s tím, že by Míléťané sami hovořili o příčinách, ale spíš s jeho vlastní koncepcí vědění (respektive filosofie), jejímž kritériem jsou právě příčiny a principy (kapitola IV.2.). Protože Aristotelés považoval Míléťany za filosofy (kteří měli jako takoví usilovat o vědění), museli z jeho hlediska i zjevně uznávat nějaké příčiny. Má ovšem Aristotelés sám nějaké ospravedlnění pro takovou anachronistickou interpretaci Míléťanů? Zohledníme-li Aristotelovu filosoficko-vědeckou metodu, jejímuž důkladnému rozboru je věnována kapitola V. a která se zakládá na uznávaných názorech (endoxa, fainomena), zdá se, že Aristotelés využíval názory svých předchůdců jako endoxa. Ukazuje se, že endoxa nepředstavují historicky věrné myšlenky, ale velmi účelově a svévolně utvořené stylizace, které slouží především účelům vlastního Aristotelova zkoumání (kapitola VI.). Na pozadí těchto zjištění (doplněných o charakteristiku doxografických zpráv v kapitole VII.) se pokoušíme v poslední kapitole o interpretaci tří mílétských myslitelů. Mimo jiné se ukazuje, že pojem to apeiron nezavedl Anaximandros (jak se běžně předpokládá), nýbrž se jedná až o Theofrastovu inovaci, respektive uznávaný názor (endoxon); Aristotelés tento pojem Anaximandrovi nikdy nepřipsal. Anaximenův pojem aér neoznačoval primárně průhledný atmosférický vzduch, schopný procházet vratným procesem živlových změn, ale spíš vlhkou mlhu, z níž vznikl svět. Za hlavní filosofický přínos Míléťanů lze tak považovat vytvoření obdivuhodných kosmogonicko-kosmologických modelů, jež poprvé v dějinách umožňovaly vysvětlit fungování světa přirozeným způsobem, tj. bez zásahů bohů.

Czech name

Mílétská filosofie jako aristotelská konstrukce. Studie o základních pojmech a představách

Czech description

V předkládané studii se pokouším ukázat, že to, co se běžně považuje za hlavní rys mílétské filosofie (totiž hledání arché, respektive pokus o kauzální vysvětlení světa na základě arché), nepředstavuje autentickou snahu Míléťanů, nýbrž pouze aristotelskou interpretaci. Analýza klíčových pojmů, jejichž prostřednictvím Aristotelés interpretuje Míléťany, respektive své předchůdce obecně (zejména arché, aitia a fysis), totiž naznačuje, že se jedná vesměs o Aristotelovy vlastní pojmy, které rozhodně nepatřily do slovníku mílétských filosofů. Oproti běžným interpretacím, které spojují s Míléťany především pojem arché, se ukazuje, že pochází z matematiky. Dříve, než ho začal koncipovat v ontologickém smyslu synonymním s pojmem příčina, ho Aristotelés používal ve významu axióm, a to v rámci axiomaticko-deduktivního založení vědění z Druhých Analytik, které vychází z matematiky 5. či 4. stol. př. n. l. (kapitola III.). Připomeňme, že arché neboli princip představuje jeden z klíčových pojmů Aristotelova vlastního myšlení. Pro pochopení Aristotelova přístupu k předchůdcům je dále klíčové jeho tvrzení z Metafyziky, že je zjevné (délon), že jeho předchůdci hovořili o příčinách (Met. I,3). Abychom mohli porozumět tomu, jak Aristotelés tuto zjevnost pojímal, bylo třeba zjistit, kdy se v řeckém myšlení objevuje nějaká propracovanější koncepce příčinnosti. To – jak se zdá – bylo až v druhé polovině 5. stol. př. n. l. u hippokratovských lékařů (kapitola IV.1.). Zjevnost, kterou měl Aristotelés na mysli, tedy patrně nesouvisí s tím, že by Míléťané sami hovořili o příčinách, ale spíš s jeho vlastní koncepcí vědění (respektive filosofie), jejímž kritériem jsou právě příčiny a principy (kapitola IV.2.). Protože Aristotelés považoval Míléťany za filosofy (kteří měli jako takoví usilovat o vědění), museli z jeho hlediska i zjevně uznávat nějaké příčiny. Má ovšem Aristotelés sám nějaké ospravedlnění pro takovou anachronistickou interpretaci Míléťanů? Zohledníme-li Aristotelovu filosoficko-vědeckou metodu, jejímuž důkladnému rozboru je věnována kapitola V. a která se zakládá na uznávaných názorech (endoxa, fainomena), zdá se, že Aristotelés využíval názory svých předchůdců jako endoxa. Ukazuje se, že endoxa nepředstavují historicky věrné myšlenky, ale velmi účelově a svévolně utvořené stylizace, které slouží především účelům vlastního Aristotelova zkoumání (kapitola VI.). Na pozadí těchto zjištění (doplněných o charakteristiku doxografických zpráv v kapitole VII.) se pokoušíme v poslední kapitole o interpretaci tří mílétských myslitelů. Mimo jiné se ukazuje, že pojem to apeiron nezavedl Anaximandros (jak se běžně předpokládá), nýbrž se jedná až o Theofrastovu inovaci, respektive uznávaný názor (endoxon); Aristotelés tento pojem Anaximandrovi nikdy nepřipsal. Anaximenův pojem aér neoznačoval primárně průhledný atmosférický vzduch, schopný procházet vratným procesem živlových změn, ale spíš vlhkou mlhu, z níž vznikl svět. Za hlavní filosofický přínos Míléťanů lze tak považovat vytvoření obdivuhodných kosmogonicko-kosmologických modelů, jež poprvé v dějinách umožňovaly vysvětlit fungování světa přirozeným způsobem, tj. bez zásahů bohů.

Type

B - Specialist book

CEP classification

—

OECD FORD branch

60301 - Philosophy, History and Philosophy of science and technology

Project

—

Continuities

I - Institucionalni podpora na dlouhodoby koncepcni rozvoj vyzkumne organizace

Publication year

2018

Confidentiality

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

ISBN

978-80-7465-340-7

Number of pages

435

Publisher name

Pavel Mervart

Place of publication

Červený Kostelec

UT code for WoS book

—