All

What are you looking for?

All
Projects
Results
Organizations

Quick search

  • Projects supported by TA ČR
  • Excellent projects
  • Projects with the highest public support
  • Current projects

Smart search

  • That is how I find a specific +word
  • That is how I leave the -word out of the results
  • “That is how I can find the whole phrase”

Bishop Gorazd (Pavlík): A Lifetime Search for the Perfect Church for the 20th Century

The result's identifiers

  • Result code in IS VaVaI

    <a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F61989592%3A15210%2F19%3A73596630" target="_blank" >RIV/61989592:15210/19:73596630 - isvavai.cz</a>

  • Result on the web

  • DOI - Digital Object Identifier

Alternative languages

  • Result language

    čeština

  • Original language name

    Biskup Gorazd (Pavlík). Životní příběh hledání ideální církve pro 20. století

  • Original language description

    Kniha je pokusem o kritický výklad životního díla biskupa české pravoslavné církve Matěje Pavlíka-Gorazda (* 26. 5. 1879 Hrubá Vrbka, † 4. 9. 1942 Praha-Kobylisy), snad nejvýznamnější postavy mezi kněžími usilujícími na počátku 20. století v českých zemích o provedení církevních reforem. Výklad se opírá o archiválie uchované v jeho osobním fondu, v dalších archivech, a o dostupnou literaturu domácí i zahraniční provenience. Autor se soustřeďuje na postižení Gorazdova úsilí na půdě třech církví – katolické, československé (CČS) a pravoslavné, a na evokaci jeho pravoslavné misijní práce. Matěj Pavlík pocházel ze zbožné katolické rodiny na Slovácku. V l. 1898–1902 absolvoval jako jeden z nejlepších bohoslovců katolickou teologickou fakultu v Olomouci. Po vysvěcení působil krátce (1902–1905) ve Slezsku. Po přeložení do Kroměříže byl knězem a redaktorem týdeníku Pozorovatel. Od ledna 1908 pracoval jako duchovní správce tamního zemského ústavu pro choromyslné. Zde se skvěle uplatnil jako novátor v práci s mentálně postiženými a rehabilitoval postavení ošetřovatele. Současně se angažoval v katolických politických stranách a jako poradce se stýkal s jejich vůdčími postavami, např. M. Hrubanem, J. Šrámkem nebo A. C. Stojanem aj. V r. 1918 se zapojil do reformního hnutí katolického duchovenstva, z ústavu pro choromyslné odešel do Prahy a jako kněz-deficient pracoval ve funkci jednatele Jednoty katolického duchovenstva a redaktora jeho Věstníku. Kvůli těžkému onemocnění zraku se na založení Církve československé (8. ledna 1920) přímo nepodílel a vstoupil do ní až v červenci 1920 v Kroměříži. Exkomunikován z římskokatolické církve. V dubnu 1921 zvolen zemským duchovním správcem CČS pro Moravu a Slezsko, 25. září 1921 v Bělehradu vysvěcen prvním biskupem CČS patriarchou srbské pravoslavné církve Dimitrijem (Pavlović). Po misijním pobytu v USA (srpen až prosinec 1922), kdy v CČS akceleroval zápas mezi Farského modernistickým a Gorazdovým pravoslavným proudem o její teologické směřování, 29. července 1924 vystoupil z CČS a přešel do České náboženské obce pravoslavné (ČNOP) vedené arcibiskupem Sawatijem (Vrabec). Od 22. prosince 1925 po vnitřním převratu v ČNOP provedeném na sjezdu v České Třebové stál v jejím čele. V l. 1926–1942 budovatelem české pravoslavné eparchie jako organizační součásti srbské pravoslavné církve. V l. 1940–1941, hlavně po ztrátě spojení s mateřskou církví, vyjednával s metropolitou Serafimem (Lade) o připojení k berlínské eparchii, realizováno od 4. března 1942. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (27. května 1942) a odhalení úkrytu vojáků, kteří akci připravili a provedli, v kryptě pravoslavného katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ul., převzal za skrývání odpovědnost. Stanným soudem odsouzen k trestu smrti a 4. září 1942 popraven na vojenské střelnici v Kobylisích. Výnosem protektorátních úřadů z 27. září 1942 byla pravoslavná církev v českých zemích zakázána. Pavlíkův náboženský vývoj je charakteristický pro chování řady příslušníků kněžské generace 90. let 19. století hledajících vyrovnání s důsledky nástupu moderní občanské společnosti. Jako bohoslovec a kaplan se nadchl pro myšlenky moravského cyrilometodějství a unionismu. Zabýval se dějinami východní církve a východního schismatu, studoval staroslověnštinu a ruštinu, byl v osobním styku s I. Wurmem, A. C. Stojanem, F. Grivecem, P. Vychodilem aj., na stránky Pozorovatele vnášel problematiku slovanské vzájemnosti a pracoval v Jednotě Velehrad. Jeho první historické práce ukazují hlubší zájem o životní dílo první generace kněží-obrozenců, bolzanistů (V. Zahradník, J. F. Hurdálek, F. J. Vacek, J. V. Kamarýt, J. L. Ziegler, F. J. Sláma, M. J. Sychra), přicházejících s myšlenkami reformy katolické církve. Zaujaly ho názory německého katolického modernisty H. Schella a činnost české katolické moderny sdružené kolem K. Dostála-Lutinova. Na jejím programovém sjezdu v Přerově v r. 1906 předložil návrh na reformu katolického tisku. Kritický postoj k loajálním postojům katolicismu v době války způsobil jeho rozchod s politickým katolicismem (v r. 1918 založil list Právo národa) a příklon ke státoprávní, posléze národní demokracii (členem od r. 1923). Po válce se ztotožnil se s reformním hnutím katolického duchovenstva, jeho programovým směřováním (podíl na programu Obnova církve katolické, duben 1919) a radikální taktikou (člen Ohniska a Klubu reformních kněží). Farského vizi moderní církve 20. století brzy odmítl jako nerealistickou a přiklonil se k tradicionalismu. Jako reformní kněz přijal pravoslaví s cílem přizpůsobit je národním církevním tradicím a české spiritualitě. V pozici biskupa a v zápase s arcibiskupem Sawatijem (Vrabec) prosadil jurisdikční orientaci pravoslavných v českých zemích na srbskou pravoslavnou církev. Za jeho vedení přijata ústava církve (1929) a podařilo se vyřešit všechny hlavní problémy související s liturgií, výchovou bohoslovců, kostely, církevními obcemi, finančním zajištěním existence církve, církevním tiskem a osvětovým a kulturním působením. Svým dílem biskup Gorazd v distanci od katolické církve naplňoval ideál reformního hnutí duchovenstva toužícího po národní a demokraticky uspořádané církvi. Jeho reformní plány byly smrtí přerušeny a nepodařilo se je v plné šíři realizovat. Gorazdovy zásluhy o pravoslavnou církev byly oceněny srbskými vyznamenáními Řádem bílého orla (1930) a Řádem sv. Sávy I. a II. tř. a rumunským Řádem koruny 1. tř. s meči. Synodem srbské pravoslavné církve kanonizován jako svatý novomučedník (1961). Československou pravoslavnou církví kanonizován jako sv. Gorazd II. (1987). Za zásluhy v boji proti fašismu vyznamenán in memoriam Československým válečným křížem (1945) a Řádem T. G. Masaryka (1997).

  • Czech name

    Biskup Gorazd (Pavlík). Životní příběh hledání ideální církve pro 20. století

  • Czech description

    Kniha je pokusem o kritický výklad životního díla biskupa české pravoslavné církve Matěje Pavlíka-Gorazda (* 26. 5. 1879 Hrubá Vrbka, † 4. 9. 1942 Praha-Kobylisy), snad nejvýznamnější postavy mezi kněžími usilujícími na počátku 20. století v českých zemích o provedení církevních reforem. Výklad se opírá o archiválie uchované v jeho osobním fondu, v dalších archivech, a o dostupnou literaturu domácí i zahraniční provenience. Autor se soustřeďuje na postižení Gorazdova úsilí na půdě třech církví – katolické, československé (CČS) a pravoslavné, a na evokaci jeho pravoslavné misijní práce. Matěj Pavlík pocházel ze zbožné katolické rodiny na Slovácku. V l. 1898–1902 absolvoval jako jeden z nejlepších bohoslovců katolickou teologickou fakultu v Olomouci. Po vysvěcení působil krátce (1902–1905) ve Slezsku. Po přeložení do Kroměříže byl knězem a redaktorem týdeníku Pozorovatel. Od ledna 1908 pracoval jako duchovní správce tamního zemského ústavu pro choromyslné. Zde se skvěle uplatnil jako novátor v práci s mentálně postiženými a rehabilitoval postavení ošetřovatele. Současně se angažoval v katolických politických stranách a jako poradce se stýkal s jejich vůdčími postavami, např. M. Hrubanem, J. Šrámkem nebo A. C. Stojanem aj. V r. 1918 se zapojil do reformního hnutí katolického duchovenstva, z ústavu pro choromyslné odešel do Prahy a jako kněz-deficient pracoval ve funkci jednatele Jednoty katolického duchovenstva a redaktora jeho Věstníku. Kvůli těžkému onemocnění zraku se na založení Církve československé (8. ledna 1920) přímo nepodílel a vstoupil do ní až v červenci 1920 v Kroměříži. Exkomunikován z římskokatolické církve. V dubnu 1921 zvolen zemským duchovním správcem CČS pro Moravu a Slezsko, 25. září 1921 v Bělehradu vysvěcen prvním biskupem CČS patriarchou srbské pravoslavné církve Dimitrijem (Pavlović). Po misijním pobytu v USA (srpen až prosinec 1922), kdy v CČS akceleroval zápas mezi Farského modernistickým a Gorazdovým pravoslavným proudem o její teologické směřování, 29. července 1924 vystoupil z CČS a přešel do České náboženské obce pravoslavné (ČNOP) vedené arcibiskupem Sawatijem (Vrabec). Od 22. prosince 1925 po vnitřním převratu v ČNOP provedeném na sjezdu v České Třebové stál v jejím čele. V l. 1926–1942 budovatelem české pravoslavné eparchie jako organizační součásti srbské pravoslavné církve. V l. 1940–1941, hlavně po ztrátě spojení s mateřskou církví, vyjednával s metropolitou Serafimem (Lade) o připojení k berlínské eparchii, realizováno od 4. března 1942. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (27. května 1942) a odhalení úkrytu vojáků, kteří akci připravili a provedli, v kryptě pravoslavného katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ul., převzal za skrývání odpovědnost. Stanným soudem odsouzen k trestu smrti a 4. září 1942 popraven na vojenské střelnici v Kobylisích. Výnosem protektorátních úřadů z 27. září 1942 byla pravoslavná církev v českých zemích zakázána. Pavlíkův náboženský vývoj je charakteristický pro chování řady příslušníků kněžské generace 90. let 19. století hledajících vyrovnání s důsledky nástupu moderní občanské společnosti. Jako bohoslovec a kaplan se nadchl pro myšlenky moravského cyrilometodějství a unionismu. Zabýval se dějinami východní církve a východního schismatu, studoval staroslověnštinu a ruštinu, byl v osobním styku s I. Wurmem, A. C. Stojanem, F. Grivecem, P. Vychodilem aj., na stránky Pozorovatele vnášel problematiku slovanské vzájemnosti a pracoval v Jednotě Velehrad. Jeho první historické práce ukazují hlubší zájem o životní dílo první generace kněží-obrozenců, bolzanistů (V. Zahradník, J. F. Hurdálek, F. J. Vacek, J. V. Kamarýt, J. L. Ziegler, F. J. Sláma, M. J. Sychra), přicházejících s myšlenkami reformy katolické církve. Zaujaly ho názory německého katolického modernisty H. Schella a činnost české katolické moderny sdružené kolem K. Dostála-Lutinova. Na jejím programovém sjezdu v Přerově v r. 1906 předložil návrh na reformu katolického tisku. Kritický postoj k loajálním postojům katolicismu v době války způsobil jeho rozchod s politickým katolicismem (v r. 1918 založil list Právo národa) a příklon ke státoprávní, posléze národní demokracii (členem od r. 1923). Po válce se ztotožnil se s reformním hnutím katolického duchovenstva, jeho programovým směřováním (podíl na programu Obnova církve katolické, duben 1919) a radikální taktikou (člen Ohniska a Klubu reformních kněží). Farského vizi moderní církve 20. století brzy odmítl jako nerealistickou a přiklonil se k tradicionalismu. Jako reformní kněz přijal pravoslaví s cílem přizpůsobit je národním církevním tradicím a české spiritualitě. V pozici biskupa a v zápase s arcibiskupem Sawatijem (Vrabec) prosadil jurisdikční orientaci pravoslavných v českých zemích na srbskou pravoslavnou církev. Za jeho vedení přijata ústava církve (1929) a podařilo se vyřešit všechny hlavní problémy související s liturgií, výchovou bohoslovců, kostely, církevními obcemi, finančním zajištěním existence církve, církevním tiskem a osvětovým a kulturním působením. Svým dílem biskup Gorazd v distanci od katolické církve naplňoval ideál reformního hnutí duchovenstva toužícího po národní a demokraticky uspořádané církvi. Jeho reformní plány byly smrtí přerušeny a nepodařilo se je v plné šíři realizovat. Gorazdovy zásluhy o pravoslavnou církev byly oceněny srbskými vyznamenáními Řádem bílého orla (1930) a Řádem sv. Sávy I. a II. tř. a rumunským Řádem koruny 1. tř. s meči. Synodem srbské pravoslavné církve kanonizován jako svatý novomučedník (1961). Československou pravoslavnou církví kanonizován jako sv. Gorazd II. (1987). Za zásluhy v boji proti fašismu vyznamenán in memoriam Československým válečným křížem (1945) a Řádem T. G. Masaryka (1997).

Classification

  • Type

    B - Specialist book

  • CEP classification

  • OECD FORD branch

    60101 - History (history of science and technology to be 6.3, history of specific sciences to be under the respective headings)

Result continuities

  • Project

    <a href="/en/project/GA16-01723S" target="_blank" >GA16-01723S: Bishop Gorazd – theologist, mastermind, human. Life and work</a><br>

  • Continuities

    P - Projekt vyzkumu a vyvoje financovany z verejnych zdroju (s odkazem do CEP)

Others

  • Publication year

    2019

  • Confidentiality

    S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

Data specific for result type

  • ISBN

    978-80-244-5413-9

  • Number of pages

    698

  • Publisher name

    Univerzita Palackého v Olomouci

  • Place of publication

    Olomouc

  • UT code for WoS book