We’re Destined to Stay in Harness… Parish Archives as the Testimony of a Church Administrator’s Role and their Transformations in the Long Nineteenth Century

Result code in IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F61989592%3A15210%2F23%3A73623750" target="_blank" >RIV/61989592:15210/23:73623750 - isvavai.cz</a>

Result on the web

<a href="https://obd.upol.cz/id_publ/333203637" target="_blank" >https://obd.upol.cz/id_publ/333203637</a>

DOI - Digital Object Identifier

—

Result language

čeština

Original language name

Určeni jsme k nevypřáhnutí... Farní archivy jako svědectví o roli duchovního správce a jejích proměnách v dlouhém 19. století

Original language description

Záměrem práce bylo zdokumentovat proměny úředních povinností katolického duchovního správce (lokalisty, faráře, děkana) počínaje josefinskými reformami na konci 18. století do vzniku Československé republiky pomocí písemností, které duchovní správce jako nejnižší prvek církevní správy musel vést. Rozsáhlý pramenný výzkum se zaměřil na dokumenty uložené ve státních archivech i v církevních depozitářích na území tří současných vikariátů Litomyšl, Rychnov nad Kněžnou a Ústí nad Orlicí, které jsou součástí královéhradecké diecéze. Zjištění byla doplněna rešerší písemností v archivních fondech dalších církevních a světských úřadů a spojena i normáliemi a dobovou literaturou určenou pro duchovních správce.Takto pojatá heuristika, která se nevyhýbá ani popisu geneze a skladby farních archivů, je podkladem pro sepsání kapitol, věnovaných různým rolím duchovních správců, přičemž nezapomíná ani na jeho lidské vlastnosti, vzdělání a stavovskou formaci. Zatímco první kapitola představuje faráře v dlouhém 19. století jako člověka, intelektuála a klerika, další jej vidí jako udělovatele svátostí a svátostin, celebranta či kazatele. Bohoslužebnými funkcemi však výčet rolí správce kolatury nekončí, neboť vystupuje také jako katecheta a školdozorce, zaměstnavatel, iniciátor duchovních aktivit či strážce paměti a kontinuity své kolatury i jako ten, který zachycuje její současný stav a podává zprávy a statistiky nadřízeným úřadům. Velké proměny vazeb a povinností duchovního k diecéznímu biskupu a jeho zástupci vikáři, k státním úřadům či patronu zachycuje další část práce, na níž navazují kapitoly, věnované majetku kostelů (záduší) a farnosti (obročí), evidenci movitého majetku, různým nadacím a také chudinství.Aby bylo možno vystihnout situaci, v níž se duchovní správa ve sledované oblasti nacházela, je v jednotlivých statích stručně zrekapitulováno počáteční období formované nařízeními tridentského koncilu a pražské synody z roku 1605. Ve druhé polovině 18. století posiluje vliv státu, který (také prostřednictvím biskupských konzistoří) akcentuje roli duchovního správce jako oznamovatele a často i naplňovatele nařízení státní správy. I když vrcholem těchto snah je reformní úsilí Josefa II., který na necelé desetiletí odejme církvi i právo formace budoucích duchovních správců, lze doložit, že osvícenské pojetí role duchovního správce mělo hlubší dopad a delší dobu trvání, než by odpovídalo desetiletí josefinských reforem.Státní správa – reprezentovaná guberniem a krajskými úřady – požadovala po kněžích působících v praxi součinnost v různých oblastech, počínajíce osvětou, přes pravidelné informování farníků, až po různá hlášení a statistické výkazy. Iniciovala také zavedení celé řady úředních knih, včetně pamětních a také evidenci došlé úřední korespondence pomocí podacích protokolů. Obvykle zdůrazňované dominantní pojetí katolické církve (doložitelné například ve školství) bylo až překvapivě vykoupeno dohledem státní správy, která dozorovala i tak osobní záležitosti katolických duchovních – jako byla skladba knihoven či projednání pozůstalostí.V polovině 19. století vznikající obecní samospráva a okresní úřady doplnily reformovanou strukturu státních úřadů a přirozeně převzaly mnohé povinnosti duchovních správců – jako bylo zajištění informovanosti obyvatel, monitorování situace či podávání většiny zpráv a statistických dat. Vznikem okresních školních rad se změnila i role duchovního správce ve školství. Naopak přijetí spolkového zákona umožnilo pozdní obnovu či zavedení nových katolických spolků, které se v atmosféře jisté emancipace církví a církevního života (lze připomenout sněm české církevní provincie roku 1860 či řadu biskupských synod v jednotlivých diecézích) podílely na jevu dnes nazývaném druhou konfesionalizací. Ta a postupující sekularizace pomalu proměňovaly strategie v duchovní správě a rovněž byly reflektovány v písemnostech farních úřadů.Nicméně přes výraznou snahu církevních i světských úřadů o unifikaci farního úřadování lze na základě rozboru úředních knih i spisového materiálu ze zkoumané oblasti konstatovat, že praxe se často dosti odlišovala. Svou roli sehrály přetrvávající zvyklosti konkrétní farnosti, ale také osobní vlastnosti a vztah k úřadování každého duchovního správce.

Czech name

Určeni jsme k nevypřáhnutí... Farní archivy jako svědectví o roli duchovního správce a jejích proměnách v dlouhém 19. století

Czech description

Záměrem práce bylo zdokumentovat proměny úředních povinností katolického duchovního správce (lokalisty, faráře, děkana) počínaje josefinskými reformami na konci 18. století do vzniku Československé republiky pomocí písemností, které duchovní správce jako nejnižší prvek církevní správy musel vést. Rozsáhlý pramenný výzkum se zaměřil na dokumenty uložené ve státních archivech i v církevních depozitářích na území tří současných vikariátů Litomyšl, Rychnov nad Kněžnou a Ústí nad Orlicí, které jsou součástí královéhradecké diecéze. Zjištění byla doplněna rešerší písemností v archivních fondech dalších církevních a světských úřadů a spojena i normáliemi a dobovou literaturou určenou pro duchovních správce.Takto pojatá heuristika, která se nevyhýbá ani popisu geneze a skladby farních archivů, je podkladem pro sepsání kapitol, věnovaných různým rolím duchovních správců, přičemž nezapomíná ani na jeho lidské vlastnosti, vzdělání a stavovskou formaci. Zatímco první kapitola představuje faráře v dlouhém 19. století jako člověka, intelektuála a klerika, další jej vidí jako udělovatele svátostí a svátostin, celebranta či kazatele. Bohoslužebnými funkcemi však výčet rolí správce kolatury nekončí, neboť vystupuje také jako katecheta a školdozorce, zaměstnavatel, iniciátor duchovních aktivit či strážce paměti a kontinuity své kolatury i jako ten, který zachycuje její současný stav a podává zprávy a statistiky nadřízeným úřadům. Velké proměny vazeb a povinností duchovního k diecéznímu biskupu a jeho zástupci vikáři, k státním úřadům či patronu zachycuje další část práce, na níž navazují kapitoly, věnované majetku kostelů (záduší) a farnosti (obročí), evidenci movitého majetku, různým nadacím a také chudinství.Aby bylo možno vystihnout situaci, v níž se duchovní správa ve sledované oblasti nacházela, je v jednotlivých statích stručně zrekapitulováno počáteční období formované nařízeními tridentského koncilu a pražské synody z roku 1605. Ve druhé polovině 18. století posiluje vliv státu, který (také prostřednictvím biskupských konzistoří) akcentuje roli duchovního správce jako oznamovatele a často i naplňovatele nařízení státní správy. I když vrcholem těchto snah je reformní úsilí Josefa II., který na necelé desetiletí odejme církvi i právo formace budoucích duchovních správců, lze doložit, že osvícenské pojetí role duchovního správce mělo hlubší dopad a delší dobu trvání, než by odpovídalo desetiletí josefinských reforem.Státní správa – reprezentovaná guberniem a krajskými úřady – požadovala po kněžích působících v praxi součinnost v různých oblastech, počínajíce osvětou, přes pravidelné informování farníků, až po různá hlášení a statistické výkazy. Iniciovala také zavedení celé řady úředních knih, včetně pamětních a také evidenci došlé úřední korespondence pomocí podacích protokolů. Obvykle zdůrazňované dominantní pojetí katolické církve (doložitelné například ve školství) bylo až překvapivě vykoupeno dohledem státní správy, která dozorovala i tak osobní záležitosti katolických duchovních – jako byla skladba knihoven či projednání pozůstalostí.V polovině 19. století vznikající obecní samospráva a okresní úřady doplnily reformovanou strukturu státních úřadů a přirozeně převzaly mnohé povinnosti duchovních správců – jako bylo zajištění informovanosti obyvatel, monitorování situace či podávání většiny zpráv a statistických dat. Vznikem okresních školních rad se změnila i role duchovního správce ve školství. Naopak přijetí spolkového zákona umožnilo pozdní obnovu či zavedení nových katolických spolků, které se v atmosféře jisté emancipace církví a církevního života (lze připomenout sněm české církevní provincie roku 1860 či řadu biskupských synod v jednotlivých diecézích) podílely na jevu dnes nazývaném druhou konfesionalizací. Ta a postupující sekularizace pomalu proměňovaly strategie v duchovní správě a rovněž byly reflektovány v písemnostech farních úřadů.Nicméně přes výraznou snahu církevních i světských úřadů o unifikaci farního úřadování lze na základě rozboru úředních knih i spisového materiálu ze zkoumané oblasti konstatovat, že praxe se často dosti odlišovala. Svou roli sehrály přetrvávající zvyklosti konkrétní farnosti, ale také osobní vlastnosti a vztah k úřadování každého duchovního správce.

Type

B - Specialist book

CEP classification

—

OECD FORD branch

60101 - History (history of science and technology to be 6.3, history of specific sciences to be under the respective headings)

Project

—

Continuities

S - Specificky vyzkum na vysokych skolach

Publication year

2023

Confidentiality

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

ISBN

978-80-7649-054-3

Number of pages

498

Publisher name

Scriptorium

Place of publication

Dolní Břežany

UT code for WoS book

—