On Genealogy of Common Sense

Result code in IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F67985955%3A_____%2F20%3A00539569" target="_blank" >RIV/67985955:_____/20:00539569 - isvavai.cz</a>

Result on the web

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Result language

čeština

Original language name

Ke genealogii zdravého rozumu

Original language description

Kniha představuje rozmanitost pojmu zdravého rozumu od Aristotela do osmnáctého století. Soustřeďuje se ovšem na reflexe zdravého rozumu v raně novověké filosofii. První část knihy pojednává o antických kořenech novověkého pojmu v řeckém a římském myšlení. Jedna z kapitol podává přehled různých pojmů, jež předznačují moderní pojem zdravého rozumu v Aristotelově díle: společenskou shodu endoxa, praktickou soudnostfronésis a smyslovost koiné aisthésis. Další kapitola doplňuje vývoj některých z těchto idejí v římské rétorice a filosofii. Krome klíčového termínu rétorické teorie se věnuje hlavně Senekovu projektu bona mens.nK ranému novověku se přistoupí neprve phledem na Descartův projekt, zaměřený na rozvoj schopnosti soudit a odbozený od Senekova projektu dobré mysli. Následuje pojednání Berkeleyho dovolávání se common sense, jež se zde prezentuje jako variace na karteziánský pojem. Podle předloženého výkladu jádro Berkeleyho pojmu neleží zkrátka v široce sdílených přesvědčeních, nýbrž zdůrazňuje samu racionalitu: Berkeley chce po svém čtenáři, aby jeho díla posuzoval s nepředpojatou pozorností. S Descartem (podobně jako s Lockem) ho spojuje využití theologického rozlišení přirozeného světla rozumu od božského světla milosti a zjevení.nDalší dvě kapitoly pojednávají společenské pojetí zdravého rozumu. Nejprve u Giambattisty Vica, který na základě klasické rétorické teorie předložil pojetí zdravého rozumu jako sdílených hodnot. Posléze ve filosofii Anthony Ashley Coopera, hraběte ze Shaftesbury, který tento výraz používal jako obměnu ústředního pojmu své etické teorie, totiž vzájemné náklonnosti. Shaftesbury začal pracovat termínem „common sense“ v reakci na kritiku (především od Mary Astell) svého testu posměchem, jak je představil v Dopise o enthusiasmu. Zdá se, že je to právě Shaftesbury, kdo stojí z velké části za popularitou výrazu „common sense“ v anglicky psané raně novověké filosofii. Kupodivu to vypadá, jakoby se tak stalo shodou okolností, když jeho zájem o koncept posměchu vyvolala jeho snaha vyrovnat se se satirickou kritikou jeho raného díla Inquiry concerning Virtue and Merit, na značené Jonathanem Swiftem v populární Pohádce o kádi.nDalší dvě kapitoly se věnují tzv. Skotské škole zdravého rozumu. Předložený výklad navrhuje chápat samu myšlenku organizované skukpiny, jejímž záměrem je šíření jednotné doktríny, jako odvozenou z kritiky, jaké Skoty podrobil Joseph Priestley. Priestleyho polemiku motivovalo Oswaldovo využití pojmu zdravého rozumu v náboženských otázkách, a zřejmě také popularita Jamese Beattieho. Rozbor Skotskými autory používaných pojmů ovšem ukazuje, že jejich zahrnutí pod společnou nálepku není zcela neoprávněné. Reidův filosofický význam ale poněkud zastínil vliv jejich kolegů a učitelů Alexandra Gerarda a George Turnbulla.nPoslední oddíl knihy je kantovský. Kant sám je zde prezentován jako odpůrce filosofie common sense, který byl nicméně skotskou filosofií ovlivněn ve svém pojetí smyslovosti, a to prostřednictvím Johanna Nikolaie Tetense. Kantův pozdní pojem sensus communis aestheticus je zde potom vyložen hlavně jako humovský vliv, zprostředkovaný zvláštností prvního německého překladu Humových Esejů. Kapitolu zakončuje malý přehled využití kantovksého pojmu u Hannah Arendtové a Jean-Francoise Lyotarda.

Czech name

Ke genealogii zdravého rozumu

Czech description

Kniha představuje rozmanitost pojmu zdravého rozumu od Aristotela do osmnáctého století. Soustřeďuje se ovšem na reflexe zdravého rozumu v raně novověké filosofii. První část knihy pojednává o antických kořenech novověkého pojmu v řeckém a římském myšlení. Jedna z kapitol podává přehled různých pojmů, jež předznačují moderní pojem zdravého rozumu v Aristotelově díle: společenskou shodu endoxa, praktickou soudnostfronésis a smyslovost koiné aisthésis. Další kapitola doplňuje vývoj některých z těchto idejí v římské rétorice a filosofii. Krome klíčového termínu rétorické teorie se věnuje hlavně Senekovu projektu bona mens.nK ranému novověku se přistoupí neprve phledem na Descartův projekt, zaměřený na rozvoj schopnosti soudit a odbozený od Senekova projektu dobré mysli. Následuje pojednání Berkeleyho dovolávání se common sense, jež se zde prezentuje jako variace na karteziánský pojem. Podle předloženého výkladu jádro Berkeleyho pojmu neleží zkrátka v široce sdílených přesvědčeních, nýbrž zdůrazňuje samu racionalitu: Berkeley chce po svém čtenáři, aby jeho díla posuzoval s nepředpojatou pozorností. S Descartem (podobně jako s Lockem) ho spojuje využití theologického rozlišení přirozeného světla rozumu od božského světla milosti a zjevení.nDalší dvě kapitoly pojednávají společenské pojetí zdravého rozumu. Nejprve u Giambattisty Vica, který na základě klasické rétorické teorie předložil pojetí zdravého rozumu jako sdílených hodnot. Posléze ve filosofii Anthony Ashley Coopera, hraběte ze Shaftesbury, který tento výraz používal jako obměnu ústředního pojmu své etické teorie, totiž vzájemné náklonnosti. Shaftesbury začal pracovat termínem „common sense“ v reakci na kritiku (především od Mary Astell) svého testu posměchem, jak je představil v Dopise o enthusiasmu. Zdá se, že je to právě Shaftesbury, kdo stojí z velké části za popularitou výrazu „common sense“ v anglicky psané raně novověké filosofii. Kupodivu to vypadá, jakoby se tak stalo shodou okolností, když jeho zájem o koncept posměchu vyvolala jeho snaha vyrovnat se se satirickou kritikou jeho raného díla Inquiry concerning Virtue and Merit, na značené Jonathanem Swiftem v populární Pohádce o kádi.nDalší dvě kapitoly se věnují tzv. Skotské škole zdravého rozumu. Předložený výklad navrhuje chápat samu myšlenku organizované skukpiny, jejímž záměrem je šíření jednotné doktríny, jako odvozenou z kritiky, jaké Skoty podrobil Joseph Priestley. Priestleyho polemiku motivovalo Oswaldovo využití pojmu zdravého rozumu v náboženských otázkách, a zřejmě také popularita Jamese Beattieho. Rozbor Skotskými autory používaných pojmů ovšem ukazuje, že jejich zahrnutí pod společnou nálepku není zcela neoprávněné. Reidův filosofický význam ale poněkud zastínil vliv jejich kolegů a učitelů Alexandra Gerarda a George Turnbulla.nPoslední oddíl knihy je kantovský. Kant sám je zde prezentován jako odpůrce filosofie common sense, který byl nicméně skotskou filosofií ovlivněn ve svém pojetí smyslovosti, a to prostřednictvím Johanna Nikolaie Tetense. Kantův pozdní pojem sensus communis aestheticus je zde potom vyložen hlavně jako humovský vliv, zprostředkovaný zvláštností prvního německého překladu Humových Esejů. Kapitolu zakončuje malý přehled využití kantovksého pojmu u Hannah Arendtové a Jean-Francoise Lyotarda.

Type

B - Specialist book

CEP classification

—

OECD FORD branch

60301 - Philosophy, History and Philosophy of science and technology

Project

<a href="/en/project/GA17-06904S" target="_blank" >GA17-06904S: On the Limits of Reason in the Age of Reason: Disputes in the 18th Century Philosophy</a><br>

Continuities

I - Institucionalni podpora na dlouhodoby koncepcni rozvoj vyzkumne organizace

Publication year

2020

Confidentiality

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

ISBN

978-80-7476-196-6

Number of pages

303

Publisher name

Togga

Place of publication

Praha

UT code for WoS book

—