Introduction to the Theory of Language Correctness

Result code in IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F68378092%3A_____%2F19%3A00517596" target="_blank" >RIV/68378092:_____/19:00517596 - isvavai.cz</a>

Result on the web

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Result language

čeština

Original language name

Úvod do teorie jazykové správnosti

Original language description

Tématem této knihy je nová konceptualizace předmětné oblasti, kterou se v českém kontextu tradičně zabývá teorie jazykové kultury, a to z pozic tzv. ontologického „socialismu“ (zejm. Itkonen, 1978, 2003). První dvě kapitoly knihy vysvětlují, proč je vhodné předmětnou oblast jazykové kultury nově nahlédnout právě z této perspektivy. Ideová diskuse v první kapitole identifikuje tři faktory (reakci protektorátních elit na německou okupační politiku, útvarový přístup k „jazyku“ a fyzikalismus), jež měly na diskusi o otázkách a problémech dané předmětné oblasti negativní vliv, a je proto třeba je obejít. Terminologická diskuse v druhé kapitole míří k tomu, proč v souvislosti s touto konceptualizací není vhodné používat původní termíny jazyková kultura a teorie jazykové kultury. Třetí kapitola detailně představuje ontologický „socialismus“, podle něhož se v předmětné oblasti lingvistiky nacházejí nejen časoprostorové entity – jazykové prostředky, ale i entity nečasoprostorové – jazyková pravidla jakožto sociální fakty, existující reálně tzv. v intersubjektivitě myslí jednotlivých členů řečového společenství. Těmto jazykovým pravidlům se podrobně věnuje čtvrtá kapitola, která popisuje způsob jejich existence v podobě tzv. tříúrovňových, sdílených znalostí a ukazuje, že/proč tato pravidla mají inherentně normativní charakter. Pátá kapitola popisuje mechanismus „tlaku“, který tříúrovňové znalosti jazykových pravidel vyvíjejí na uživatele jazyka v interakcích, a odvozuje odsud kritérium jazykové správnosti: shodu (užitého) prostředku se sdíleným pravidlem. Šestá kapitola se zabývá tím, jak se k tomuto kritériu mají kritéria, o nichž se dosud uvažovalo (zejména) v českém kontextu. Ukazuje, že ať už prostředek těmto kritériím vyhovuje, či nikoliv, nijak to přímočaře nesouvisí s tím, zda ho budou za ne/správný považovat uživatelé jazyka v interakcích. Sedmá kapitola přináší první, zatím přibližný pohled na podobu předmětné oblasti teorie jazykové správnosti, vymezuje její klíčové entity, zejm. rozdíl mezi pravidlem jakožto předmětem popisu a větou o pravidle jakožto jeho popisem, a obsahuje nové, koherentní definice klíčových konceptů: normy, úzu a kodifikace. Osmá kapitola tento pohled dále zpřesňuje, podává obraz toho, jak z perspektivy ontologického „socialismu“ vypadá šíření jazykové změny, a na tomto pozadí identifikuje důležitý rozdíl mezi tzv. jasnými a nejasnými případy. Ukazuje, že v nejasných případech fungují jako relativizační faktor též jednotliví uživatelé jazyka: některé prostředky jsou ne/správné jak pro kterého z nich. Devátá kapitola se zabývá konceptem nenulové reakce na prostředek, který není (užit) v souladu se sdíleným pravidlem. Dokládá jednak to, že nenulové reakce mají negativní vliv na plynulý průběh interakcí, neboť uživatele jazyka ruší, odvádí jejich pozornost, jednak upozorňuje na to, že jsou klíčové pro možnost exaktního výzkumu pravidel. Desátá kapitola se věnuje tomu, jak jsou pravidla nabývána. Vychází z rozdílu mezi nevědomým osvojením si pravidla na základě inferencí z úzu a vědomým naučením se věty o pravidle a argumentuje, že při diskusích o spisovném jazyce je nutno věnovat stejnou pozornost oběma těmto způsobům nabývání. Jedenáctá kapitola ještě víc přibližuje a zpřesňuje pohled na předmětnou oblast teorie jazykové správnosti. Ukazuje, jak je mezi členy řečového společenství distribuována znalost jazykových pravidel. Jako zásadně důležité identifikuje kritérium veřejnosti komunikátu a primárnost interních, účastníky interakce sdílených pravidel vzhledem k externím, účastníkům interakce neznámým pravidlům a/nebo větám o pravidle. Dvanáctá kapitola se zabývá vztahem pravidel a úzu. Upozorňuje na to, že do úzu se dostávají i nesprávné prostředky a v souvislosti s tím se věnuje otázce využitelnosti jazykových korpusů při ověřování správnosti jednotlivých jazykových prostředků – dochází při tom k závěru, že tato užitečnost je velmi omezená. Tématem závěrečné, třinácté kapitoly je vztah pravidel a vět o pravidlech, tj. kodifikace. Zabývá se způsoby, jimiž lze řešit nesoulad pravidla a věty o pravidle, a to z pozice lingvistů i uživatelů jazyka, a argumentuje, že možnost ovlivňovat větami o pravidle to, jaká pravidla mají uživatelé sdílet, je velmi nesamozřejmá. Závěr knihy pak načrtává obrysy výzkumného programu, který ze „socialistické“ konceptualizace předmětné oblasti teorie jazykové správnosti vyplývá: empirické a experimentální ověřování správnosti vybraných jazykových prostředků a výzkum toho, za jakých okolností si uživatelé jazyka rekonstituují původní, stará pravidla v nová.

Czech name

Úvod do teorie jazykové správnosti

Czech description

Tématem této knihy je nová konceptualizace předmětné oblasti, kterou se v českém kontextu tradičně zabývá teorie jazykové kultury, a to z pozic tzv. ontologického „socialismu“ (zejm. Itkonen, 1978, 2003). První dvě kapitoly knihy vysvětlují, proč je vhodné předmětnou oblast jazykové kultury nově nahlédnout právě z této perspektivy. Ideová diskuse v první kapitole identifikuje tři faktory (reakci protektorátních elit na německou okupační politiku, útvarový přístup k „jazyku“ a fyzikalismus), jež měly na diskusi o otázkách a problémech dané předmětné oblasti negativní vliv, a je proto třeba je obejít. Terminologická diskuse v druhé kapitole míří k tomu, proč v souvislosti s touto konceptualizací není vhodné používat původní termíny jazyková kultura a teorie jazykové kultury. Třetí kapitola detailně představuje ontologický „socialismus“, podle něhož se v předmětné oblasti lingvistiky nacházejí nejen časoprostorové entity – jazykové prostředky, ale i entity nečasoprostorové – jazyková pravidla jakožto sociální fakty, existující reálně tzv. v intersubjektivitě myslí jednotlivých členů řečového společenství. Těmto jazykovým pravidlům se podrobně věnuje čtvrtá kapitola, která popisuje způsob jejich existence v podobě tzv. tříúrovňových, sdílených znalostí a ukazuje, že/proč tato pravidla mají inherentně normativní charakter. Pátá kapitola popisuje mechanismus „tlaku“, který tříúrovňové znalosti jazykových pravidel vyvíjejí na uživatele jazyka v interakcích, a odvozuje odsud kritérium jazykové správnosti: shodu (užitého) prostředku se sdíleným pravidlem. Šestá kapitola se zabývá tím, jak se k tomuto kritériu mají kritéria, o nichž se dosud uvažovalo (zejména) v českém kontextu. Ukazuje, že ať už prostředek těmto kritériím vyhovuje, či nikoliv, nijak to přímočaře nesouvisí s tím, zda ho budou za ne/správný považovat uživatelé jazyka v interakcích. Sedmá kapitola přináší první, zatím přibližný pohled na podobu předmětné oblasti teorie jazykové správnosti, vymezuje její klíčové entity, zejm. rozdíl mezi pravidlem jakožto předmětem popisu a větou o pravidle jakožto jeho popisem, a obsahuje nové, koherentní definice klíčových konceptů: normy, úzu a kodifikace. Osmá kapitola tento pohled dále zpřesňuje, podává obraz toho, jak z perspektivy ontologického „socialismu“ vypadá šíření jazykové změny, a na tomto pozadí identifikuje důležitý rozdíl mezi tzv. jasnými a nejasnými případy. Ukazuje, že v nejasných případech fungují jako relativizační faktor též jednotliví uživatelé jazyka: některé prostředky jsou ne/správné jak pro kterého z nich. Devátá kapitola se zabývá konceptem nenulové reakce na prostředek, který není (užit) v souladu se sdíleným pravidlem. Dokládá jednak to, že nenulové reakce mají negativní vliv na plynulý průběh interakcí, neboť uživatele jazyka ruší, odvádí jejich pozornost, jednak upozorňuje na to, že jsou klíčové pro možnost exaktního výzkumu pravidel. Desátá kapitola se věnuje tomu, jak jsou pravidla nabývána. Vychází z rozdílu mezi nevědomým osvojením si pravidla na základě inferencí z úzu a vědomým naučením se věty o pravidle a argumentuje, že při diskusích o spisovném jazyce je nutno věnovat stejnou pozornost oběma těmto způsobům nabývání. Jedenáctá kapitola ještě víc přibližuje a zpřesňuje pohled na předmětnou oblast teorie jazykové správnosti. Ukazuje, jak je mezi členy řečového společenství distribuována znalost jazykových pravidel. Jako zásadně důležité identifikuje kritérium veřejnosti komunikátu a primárnost interních, účastníky interakce sdílených pravidel vzhledem k externím, účastníkům interakce neznámým pravidlům a/nebo větám o pravidle. Dvanáctá kapitola se zabývá vztahem pravidel a úzu. Upozorňuje na to, že do úzu se dostávají i nesprávné prostředky a v souvislosti s tím se věnuje otázce využitelnosti jazykových korpusů při ověřování správnosti jednotlivých jazykových prostředků – dochází při tom k závěru, že tato užitečnost je velmi omezená. Tématem závěrečné, třinácté kapitoly je vztah pravidel a vět o pravidlech, tj. kodifikace. Zabývá se způsoby, jimiž lze řešit nesoulad pravidla a věty o pravidle, a to z pozice lingvistů i uživatelů jazyka, a argumentuje, že možnost ovlivňovat větami o pravidle to, jaká pravidla mají uživatelé sdílet, je velmi nesamozřejmá. Závěr knihy pak načrtává obrysy výzkumného programu, který ze „socialistické“ konceptualizace předmětné oblasti teorie jazykové správnosti vyplývá: empirické a experimentální ověřování správnosti vybraných jazykových prostředků a výzkum toho, za jakých okolností si uživatelé jazyka rekonstituují původní, stará pravidla v nová.

Type

B - Specialist book

CEP classification

—

OECD FORD branch

60203 - Linguistics

Project

—

Continuities

I - Institucionalni podpora na dlouhodoby koncepcni rozvoj vyzkumne organizace

Publication year

2019

Confidentiality

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

ISBN

978-80-7308-910-8

Number of pages

217

Publisher name

Univerzita Karlova, Filozofická fakulta

Place of publication

Praha

UT code for WoS book

—