Escape from Leopoldov. Prison, Resistence, Time. Fifties in Czechoslovakia

Result code in IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F75112779%3A_____%2F22%3A00010629" target="_blank" >RIV/75112779:_____/22:00010629 - isvavai.cz</a>

Result on the web

<a href="https://www.ustrcr.cz/publikace/jaroslav-rokosky-utek-z-leopoldova-veznice-odboj-doba-padesata-leta-v-ceskoslovensku/" target="_blank" >https://www.ustrcr.cz/publikace/jaroslav-rokosky-utek-z-leopoldova-veznice-odboj-doba-padesata-leta-v-ceskoslovensku/</a>

DOI - Digital Object Identifier

—

Result language

čeština

Original language name

Útěk z Leopoldova. Věznice, odboj, doba. Padesátá léta v Československu. I.-III. svazek

Original language description

Obnovené Československo, které se mohlo řadit mezi vítěze druhé světové války, promarnilo příležitost a od samého počátku směřovalo do sovětského područí. Pod Stalinovým dohledem, ale vlastním přičiněním. Slabé demokratické elity ve všem ustupovaly komunistům, marně doufaly v „československou cestu k socialismu“ a naivně věřily, že země by mohla být jakýmsi mostem mezi Východem a Západem. Stále silnější komunisté věděli, co chtějí, a šli obratně za svým cílem. V únoru 1948 jej dosáhli s masovou podporou nejen nižších vrstev. Gottwaldovo Československo se stalo satelitem Sovětského svazu. Vládnoucí KSČ postupovala nelítostně a bez skrupulí. Odstraněno mělo být vše, co připomínalo zbytky demokracie a občanskou společnost. Hodnoty se zdály být zpochybněny, stranická propaganda byla všudypřítomná. Neustále se mluvilo o ideálech spravedlnosti a rovnosti, realita však byla tíživá. Jedni budovali „lepší zítřky“, druzí byli drceni režimem. Ten vykolejil životy lidí, zpřetrhal letité vazby a násilně měnil zažité pořádky. Destrukční tlak „strany a vlády“ vyvolával protitlak jejich odpůrců, kteří se spojovali v odbojových skupinách. Ovšem tajná policie, aby prokázala svou nepostradatelnost, je sama rovněž vytvářela z nic netušících lidí. Pár let po válce tu opět byla doba, která ničila duše a životy. Politické procesy se staly nedílnou součástí doby, stejně jako justiční vraždy, třídní diskriminace, svévolné vyvlastňování majetku, přeplněné věznice nebo intenzivní těžba uranové rudy, při níž byli političtí vězni početnou a nejlevnější pracovní silou. Nejkrutější věznice ve stalinském Československu byla v Leopoldově. Dne 2. ledna 1952 se tam odehrál legendární útěk. To, co se zdálo být nemožné, se rychle proměnilo v jeden z nejnapínavějších a nejsilnějších příběhů, jaké se kdy v komunistickém Československu odehrály. Ze staré pevnosti, postavené kdysi na obranu proti Turkům, uprchla šestice politických vězňů. Dvacetiletý americký Slovák Ján Hvasta, žijící ve městě Newark ve státě New Jersey, se rozhodl, že si udělá doktorát na Univerzitě Komenského v Bratislavě. V předvečer února 1948 začal studovat v rodné vlasti a současně pracovat na generálním konzulátu USA v Bratislavě. V dramatické době ovšem jeho studia neměla dlouhého trvání. Byl zatčen Státní bezpečností, obviněn z údajné špionážní činnosti a odsouzen k deseti letům těžkého žaláře. Málokdo z Čechů prokázal po únoru 1948 tolik odvahy a kuráže jako Štěpán Gavenda, třicetiletý strojní zámečník. I když rozhodně nebyl čítankovým hrdinou, spravedlnost a čest měl v sobě hluboce zakořeněny: pro činnost kurýra CIC vykazoval nevšední nadání, zdatně plnil zpravodajské úkoly, dokázal pohotově reagovat na rozličné situace, přes hranice převedl více než šedesát lidí a vybudoval hned několik zpravodajských sítí. V létě 1949 byl zatčen Státní bezpečností, za špionáž a velezradu odsouzen k trestu smrti, který mu byl posléze změněn na doživotní těžký žalář. Jedním z těch, kteří usilovali o návrat demokracie, byl rovněž Josef Heřmanský. Mladý úředník, národní socialista, který se zapojil do třetího odboje. Jeho život to navždy změnilo. Obstarával a předával zprávy zpravodajského, politického a hospodářského charakteru na Západ a do této činnosti zapojil řadu dalších osob. Po zatčení Státní bezpečností pro něho prokurátor požadoval nejvyšší trest a Státní soud jej skutečně vynesl v dubnu 1950. Trest mu byl následně změněn na doživotní těžký žalář. Státní soud, speciální tribunál, který KSČ zřídila pro „politické zločiny“, odsoudil od října 1948 do prosince 1952 na 27 tisíc osob. Josef Chalupa, mladý muž z velmi chudých poměrů, před ním stanul hned dvakrát. Po rozčarování z vlády komunistů se jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, který sloužil na hranicích, zapojil do třetího odboje. Nezištně pomáhal ohroženým osobám dostat se do americké zóny v západním Německu. Poprvé byl soudem ještě zproštěn obvinění pro nedostatek důkazů. V dubnu 1949 sám odešel za hranice, začal spolupracovat s CIC jako kurýr, po návratu do vlasti však byl zatčen a odsouzen k trestu smrti. Devět měsíců strávil na cele smrti, než mu byl trest změněn na doživotní těžký žalář. Po převratu v únoru 1948 prchaly tisíce Čechů a Slováků do exilu, odchody to bývaly leckdy obtížné a dramatické a pro odpůrce komunistů byly záchranou před perzekucí. Někteří na Západ utíkali už z komunistického žaláře. Mezi nimi Jaroslav Bureš, typický uprchlík té doby – mladý muž, 26 let, svobodný. Za železnou oponou mohl začít nový život, místo toho se však stal kurýrem ve službách americké tajné služby. Vrátil se do vlasti, aby plnil zpravodajské úkoly rozličného charakteru, byl zatčen tajnou policií a odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotní těžký žalář. Odvaha a kuráž se u Pravomila Raichla snoubila s hlubokou vírou v Boha. Věřil, že duše je to, co dělá člověka člověkem. I na pohnuté minulé české století byla u tohoto lesníka duše, čili svědomí, vystavena obzvláště těžkým zkouškám. Vzpurný mladý Čechoslovák se odmítl smířit s nacistickou okupací, odešel ze země, aby bojoval za svobodné Československo. Prošel lágry v Sovětském svazu, utekl, bojoval na východní frontě ve Svobodově armádě. Dvakrát byl odsouzen k trestu smrti, ale nakonec vždy vyvázl, až doputoval do Leopoldova. Dějiny komunistického Československa mají spoustu témat, příběhů, osobností a činů, které se do nich zatím vůbec nedostaly, zůstávají zapomenuty nebo v lepším případě pozapomenuty. Jiné v nich třeba zase byly, ale různě se ztrácely a vynořovaly, podle toho, jak se měnila politická situace. Šest mužů, kteří jsou hlavními aktéry této knihy, si prožilo své. Podobně jako jejich vrstevníci byli vystaveni těžkým dějinným zkouškám, za nacismu a stalinismu. Nepoddali se, vzdorovali, zachovali si smysl pro spravedlnost a čest, a proto měli být zapomenuti. Lidem, jako byli oni, se říká sůl země. Nebylo jich tak málo, jak si myslíme pokřiveni komunistickou optikou, ale nebylo jich ani tolik, kolik bychom si dnes přáli. Na to byla padesátá léta příliš temnou epochou, zvláště před smrtí Stalina s Gottwaldem. Obsáhlá kniha, které předcházel dlouholetý archivní výzkum, důkladné poznávání doby a zaznamenání svědectví pamětníků, je rozdělena do tří celků. První z nich se zaměřuje právě na osudy a odboj šesti hlavních aktérů. Začíná ještě obdobím nacistické okupace, kdy docházelo k lámání páteře české společnosti. Třetí republika se všemi změnami, kdy se draví komunisté stali dominantní silou Národní fronty, byla už vzdálená masarykovské republice. Po únoru 1948 pak KSČ postupovala velmi rychle a bez milosti likvidovala skutečné i domnělé protivníky. Po sovětském vzoru si vytvořila vlastní pravidla, metody a instituce. Perzekuce a zvůle měla různé podoby, stejně jako odboj proti nové totalitě. Jednotlivé kapitoly zachycují konkrétní odbojovou činnost aktérů, pokud nějaká byla, širokou škálu spolupracovníků, zatčení, pobyt ve vazbě a výslechy, soudní procesy, v nichž byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody, vězeňskou anabázi a pobyt v Leopoldově. V raných padesátých letech bylo ve staré pevnosti soustředěno pestré společenství vězňů, kteří tu přežívali v tristních podmínkách. O útěku z Leopoldova pojednává druhý oddíl knihy. Ve dvaapadesátém roce se z odvážných mladých mužů, politických vězňů, stali štvanci na útěku. Každý chybný krok znamenal nebezpečí zatčení. Jestliže za války se většinou vědělo, komu se dá věřit a před kým se mít na pozoru, nyní bylo leccos jakoby rozmazané, načrtnuté jen v nejasných konturách. Nebylo leckdy vůbec zřejmé, na čí straně kdo stojí, s kým se dá počítat. Jak se kdo zachová, zvláště jde-li o uprchlé vězně. Jejich anabáze na útěku vypovídají o stavu tehdejší české a slovenské společnosti mnohé. V jednotlivých kapitolách je popsán průběh útěku, rozličné osudy hlavních aktérů – pětice Čechů a jednoho amerického Slováka – doma i v zahraničí. Třetí oddíl knihy líčí poměry ve staré pevnosti, kde trpkost a každodenní tíhu existence v padesátých letech pociťovali muži různého přesvědčení, vyznání, povolání a věku. Byla to pro ně zlá doba. Stranické vedení KSČ a vězeňská správa opakovaně zdůrazňovaly „třídní“ pojetí trestu, sbor SVS byl obměněn a jeho příslušníci instruováni, že nemají mít s odsouzenými za protistátní trestné činy žádné slitování. Kniha připomíná hrozivé zážitky a zkušenosti vězňů, ale rozkrývá i neblahé působení náčelníků a konkrétních dozorců v pevnosti ztracených. Kdo a jak se choval za mřížemi v Leopoldově, jak proběhla vzpoura v roce 1955 nebo jaký vzkaz vyslali slovenští vězni na Západ. Jedna z kapitol pak připomíná, kteří další vězni se pokusili o útěk z Leopoldova a jak tyto pokusy dopadly. Závěrečná kapitola knihy je truchlivou bilancí – kteří muži už branou věznice neprošli a zemřeli za mřížemi. Přesně podle rozšířeného dobového tvrzení, že do Leopoldova se vchází a z Leopoldova se vynáší. Příběhy šestice vězňů, kteří utekli ze staré pevnosti, a osudy tisíce dalších politických vězňů jsou jasným dokladem toho, že v gottwaldovském Československu byli lidé, kteří statečně vzdorovali a nenechali se zlomit. Usilovali o návrat demokracie a svobody, ale byli poraženi. Mnozí za to tvrdě zaplatili dlouholetým vězněním a někteří přinesli oběť nejvyšší, jejich životy vyhasly na popravišti. Odkaz, který nám zanechali, se dá shrnout do tří bodů: bojovat proti totalitě, jít za svobodou a nikdy se nevzdávat.

Czech name

Útěk z Leopoldova. Věznice, odboj, doba. Padesátá léta v Československu. I.-III. svazek

Czech description

Obnovené Československo, které se mohlo řadit mezi vítěze druhé světové války, promarnilo příležitost a od samého počátku směřovalo do sovětského područí. Pod Stalinovým dohledem, ale vlastním přičiněním. Slabé demokratické elity ve všem ustupovaly komunistům, marně doufaly v „československou cestu k socialismu“ a naivně věřily, že země by mohla být jakýmsi mostem mezi Východem a Západem. Stále silnější komunisté věděli, co chtějí, a šli obratně za svým cílem. V únoru 1948 jej dosáhli s masovou podporou nejen nižších vrstev. Gottwaldovo Československo se stalo satelitem Sovětského svazu. Vládnoucí KSČ postupovala nelítostně a bez skrupulí. Odstraněno mělo být vše, co připomínalo zbytky demokracie a občanskou společnost. Hodnoty se zdály být zpochybněny, stranická propaganda byla všudypřítomná. Neustále se mluvilo o ideálech spravedlnosti a rovnosti, realita však byla tíživá. Jedni budovali „lepší zítřky“, druzí byli drceni režimem. Ten vykolejil životy lidí, zpřetrhal letité vazby a násilně měnil zažité pořádky. Destrukční tlak „strany a vlády“ vyvolával protitlak jejich odpůrců, kteří se spojovali v odbojových skupinách. Ovšem tajná policie, aby prokázala svou nepostradatelnost, je sama rovněž vytvářela z nic netušících lidí. Pár let po válce tu opět byla doba, která ničila duše a životy. Politické procesy se staly nedílnou součástí doby, stejně jako justiční vraždy, třídní diskriminace, svévolné vyvlastňování majetku, přeplněné věznice nebo intenzivní těžba uranové rudy, při níž byli političtí vězni početnou a nejlevnější pracovní silou. Nejkrutější věznice ve stalinském Československu byla v Leopoldově. Dne 2. ledna 1952 se tam odehrál legendární útěk. To, co se zdálo být nemožné, se rychle proměnilo v jeden z nejnapínavějších a nejsilnějších příběhů, jaké se kdy v komunistickém Československu odehrály. Ze staré pevnosti, postavené kdysi na obranu proti Turkům, uprchla šestice politických vězňů. Dvacetiletý americký Slovák Ján Hvasta, žijící ve městě Newark ve státě New Jersey, se rozhodl, že si udělá doktorát na Univerzitě Komenského v Bratislavě. V předvečer února 1948 začal studovat v rodné vlasti a současně pracovat na generálním konzulátu USA v Bratislavě. V dramatické době ovšem jeho studia neměla dlouhého trvání. Byl zatčen Státní bezpečností, obviněn z údajné špionážní činnosti a odsouzen k deseti letům těžkého žaláře. Málokdo z Čechů prokázal po únoru 1948 tolik odvahy a kuráže jako Štěpán Gavenda, třicetiletý strojní zámečník. I když rozhodně nebyl čítankovým hrdinou, spravedlnost a čest měl v sobě hluboce zakořeněny: pro činnost kurýra CIC vykazoval nevšední nadání, zdatně plnil zpravodajské úkoly, dokázal pohotově reagovat na rozličné situace, přes hranice převedl více než šedesát lidí a vybudoval hned několik zpravodajských sítí. V létě 1949 byl zatčen Státní bezpečností, za špionáž a velezradu odsouzen k trestu smrti, který mu byl posléze změněn na doživotní těžký žalář. Jedním z těch, kteří usilovali o návrat demokracie, byl rovněž Josef Heřmanský. Mladý úředník, národní socialista, který se zapojil do třetího odboje. Jeho život to navždy změnilo. Obstarával a předával zprávy zpravodajského, politického a hospodářského charakteru na Západ a do této činnosti zapojil řadu dalších osob. Po zatčení Státní bezpečností pro něho prokurátor požadoval nejvyšší trest a Státní soud jej skutečně vynesl v dubnu 1950. Trest mu byl následně změněn na doživotní těžký žalář. Státní soud, speciální tribunál, který KSČ zřídila pro „politické zločiny“, odsoudil od října 1948 do prosince 1952 na 27 tisíc osob. Josef Chalupa, mladý muž z velmi chudých poměrů, před ním stanul hned dvakrát. Po rozčarování z vlády komunistů se jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, který sloužil na hranicích, zapojil do třetího odboje. Nezištně pomáhal ohroženým osobám dostat se do americké zóny v západním Německu. Poprvé byl soudem ještě zproštěn obvinění pro nedostatek důkazů. V dubnu 1949 sám odešel za hranice, začal spolupracovat s CIC jako kurýr, po návratu do vlasti však byl zatčen a odsouzen k trestu smrti. Devět měsíců strávil na cele smrti, než mu byl trest změněn na doživotní těžký žalář. Po převratu v únoru 1948 prchaly tisíce Čechů a Slováků do exilu, odchody to bývaly leckdy obtížné a dramatické a pro odpůrce komunistů byly záchranou před perzekucí. Někteří na Západ utíkali už z komunistického žaláře. Mezi nimi Jaroslav Bureš, typický uprchlík té doby – mladý muž, 26 let, svobodný. Za železnou oponou mohl začít nový život, místo toho se však stal kurýrem ve službách americké tajné služby. Vrátil se do vlasti, aby plnil zpravodajské úkoly rozličného charakteru, byl zatčen tajnou policií a odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotní těžký žalář. Odvaha a kuráž se u Pravomila Raichla snoubila s hlubokou vírou v Boha. Věřil, že duše je to, co dělá člověka člověkem. I na pohnuté minulé české století byla u tohoto lesníka duše, čili svědomí, vystavena obzvláště těžkým zkouškám. Vzpurný mladý Čechoslovák se odmítl smířit s nacistickou okupací, odešel ze země, aby bojoval za svobodné Československo. Prošel lágry v Sovětském svazu, utekl, bojoval na východní frontě ve Svobodově armádě. Dvakrát byl odsouzen k trestu smrti, ale nakonec vždy vyvázl, až doputoval do Leopoldova. Dějiny komunistického Československa mají spoustu témat, příběhů, osobností a činů, které se do nich zatím vůbec nedostaly, zůstávají zapomenuty nebo v lepším případě pozapomenuty. Jiné v nich třeba zase byly, ale různě se ztrácely a vynořovaly, podle toho, jak se měnila politická situace. Šest mužů, kteří jsou hlavními aktéry této knihy, si prožilo své. Podobně jako jejich vrstevníci byli vystaveni těžkým dějinným zkouškám, za nacismu a stalinismu. Nepoddali se, vzdorovali, zachovali si smysl pro spravedlnost a čest, a proto měli být zapomenuti. Lidem, jako byli oni, se říká sůl země. Nebylo jich tak málo, jak si myslíme pokřiveni komunistickou optikou, ale nebylo jich ani tolik, kolik bychom si dnes přáli. Na to byla padesátá léta příliš temnou epochou, zvláště před smrtí Stalina s Gottwaldem. Obsáhlá kniha, které předcházel dlouholetý archivní výzkum, důkladné poznávání doby a zaznamenání svědectví pamětníků, je rozdělena do tří celků. První z nich se zaměřuje právě na osudy a odboj šesti hlavních aktérů. Začíná ještě obdobím nacistické okupace, kdy docházelo k lámání páteře české společnosti. Třetí republika se všemi změnami, kdy se draví komunisté stali dominantní silou Národní fronty, byla už vzdálená masarykovské republice. Po únoru 1948 pak KSČ postupovala velmi rychle a bez milosti likvidovala skutečné i domnělé protivníky. Po sovětském vzoru si vytvořila vlastní pravidla, metody a instituce. Perzekuce a zvůle měla různé podoby, stejně jako odboj proti nové totalitě. Jednotlivé kapitoly zachycují konkrétní odbojovou činnost aktérů, pokud nějaká byla, širokou škálu spolupracovníků, zatčení, pobyt ve vazbě a výslechy, soudní procesy, v nichž byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody, vězeňskou anabázi a pobyt v Leopoldově. V raných padesátých letech bylo ve staré pevnosti soustředěno pestré společenství vězňů, kteří tu přežívali v tristních podmínkách. O útěku z Leopoldova pojednává druhý oddíl knihy. Ve dvaapadesátém roce se z odvážných mladých mužů, politických vězňů, stali štvanci na útěku. Každý chybný krok znamenal nebezpečí zatčení. Jestliže za války se většinou vědělo, komu se dá věřit a před kým se mít na pozoru, nyní bylo leccos jakoby rozmazané, načrtnuté jen v nejasných konturách. Nebylo leckdy vůbec zřejmé, na čí straně kdo stojí, s kým se dá počítat. Jak se kdo zachová, zvláště jde-li o uprchlé vězně. Jejich anabáze na útěku vypovídají o stavu tehdejší české a slovenské společnosti mnohé. V jednotlivých kapitolách je popsán průběh útěku, rozličné osudy hlavních aktérů – pětice Čechů a jednoho amerického Slováka – doma i v zahraničí. Třetí oddíl knihy líčí poměry ve staré pevnosti, kde trpkost a každodenní tíhu existence v padesátých letech pociťovali muži různého přesvědčení, vyznání, povolání a věku. Byla to pro ně zlá doba. Stranické vedení KSČ a vězeňská správa opakovaně zdůrazňovaly „třídní“ pojetí trestu, sbor SVS byl obměněn a jeho příslušníci instruováni, že nemají mít s odsouzenými za protistátní trestné činy žádné slitování. Kniha připomíná hrozivé zážitky a zkušenosti vězňů, ale rozkrývá i neblahé působení náčelníků a konkrétních dozorců v pevnosti ztracených. Kdo a jak se choval za mřížemi v Leopoldově, jak proběhla vzpoura v roce 1955 nebo jaký vzkaz vyslali slovenští vězni na Západ. Jedna z kapitol pak připomíná, kteří další vězni se pokusili o útěk z Leopoldova a jak tyto pokusy dopadly. Závěrečná kapitola knihy je truchlivou bilancí – kteří muži už branou věznice neprošli a zemřeli za mřížemi. Přesně podle rozšířeného dobového tvrzení, že do Leopoldova se vchází a z Leopoldova se vynáší. Příběhy šestice vězňů, kteří utekli ze staré pevnosti, a osudy tisíce dalších politických vězňů jsou jasným dokladem toho, že v gottwaldovském Československu byli lidé, kteří statečně vzdorovali a nenechali se zlomit. Usilovali o návrat demokracie a svobody, ale byli poraženi. Mnozí za to tvrdě zaplatili dlouholetým vězněním a někteří přinesli oběť nejvyšší, jejich životy vyhasly na popravišti. Odkaz, který nám zanechali, se dá shrnout do tří bodů: bojovat proti totalitě, jít za svobodou a nikdy se nevzdávat.

Type

B - Specialist book

CEP classification

—

OECD FORD branch

60101 - History (history of science and technology to be 6.3, history of specific sciences to be under the respective headings)

Project

—

Continuities

V - Vyzkumna aktivita podporovana z jinych verejnych zdroju

Publication year

2021

Confidentiality

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

ISBN

978-80-88292-78-4

Number of pages

997

Publisher name

Academia; Ústav pro studium totalitních režimů

Place of publication

Praha

UT code for WoS book

—