The common elite. History of the SS in Lower Austria and South Moravia

Result code in IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F75112779%3A_____%2F22%3A00010641" target="_blank" >RIV/75112779:_____/22:00010641 - isvavai.cz</a>

Result on the web

<a href="https://www.ustrcr.cz/publikace/jan-zumr-obycejna-elita-historie-ss-v-dolnich-rakousich-a-na-jizni-morave/" target="_blank" >https://www.ustrcr.cz/publikace/jan-zumr-obycejna-elita-historie-ss-v-dolnich-rakousich-a-na-jizni-morave/</a>

DOI - Digital Object Identifier

—

Result language

čeština

Original language name

Obyčejná elita. Historie SS v Dolních Rakousích a na jižní Moravě

Original language description

První útvary SS v Dolních Rakousích vznikly nejpozději na jaře 1931 a z počátku podléhaly vídeňské SS. Na konci roku 1932 se zformovala 52. SS-Standarte, jejíž teritoriální působnost zahrnovala celé území Dolních Rakous. V jejich jihovýchodní části byl v létě 1935 vystavěn nový pluk, 9. SS-Standarte, rozpuštěný ovšem nedlouho po anšlusu Rakouska. Na území nově vzniklé říšské župy Dolní Podunají posléze působily tři pluky. Jedním z nich byla i 99. SS-Standarte, jejíž první dva prapory se nalézaly na bývalém československém území, které byly k župě připojeny po podepsání Mnichovské dohody. V absolutních počtech sloužilo v největší rakouské spolkové zemi společně s Vídní nejvíce esesmanů v celém Rakousku. Při přepočtu na počet obyvatel tomu ale bylo právě naopak. Převážně venkovské, katolicky konzervativní obyvatelstvo Dolních Rakous vykázalo vůči neskrývaně antikřesťanské SS velkou míru rezistence. To rozhodně neplatilo o původně československých oblastech inkorporovaných v říjnu 1938, kde byl podíl členů SS několikanásobně vyšší než na starém dolnorakouském území. To svědčí o vysoké míře německého nacionalismu zdejších obyvatel a jejich ztotožnění se s nacistickou ideologií. Tento poznatek platí pro celé československé pohraničí, kde počty členů NSDAP, SA a SS několikanásobně převyšovaly celoříšský průměr. Členové paramilitaristických formací se zde rekrutovali především z řad bývalých členů Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger deutscher Schutzdienst, FS) a Sudetoněmeckého dobrovolného sboru (Sudetendeutsches Freikorps, SFK). Příslušníci SS z Dolních Rakous se agilně zapojili do násilných střetů se svými politickými oponenty a teroristické akce dolnorakouských nacionálních socialistů nakonec vedly rakouskou vládu k zákazu NSDAP v červnu 1933. SS ale v nezákonných aktivitách pokračovala i nadále. Během červencového puče roku 1934 však v Dolních Rakousích zůstala zcela nečinná, což bylo mj. způsobeno i dezintegrací jejího velitelského sboru. Po neúspěšném pokusu o převzetí moci byly jakékoliv násilné a teroristické akce přísně zakázány. Služba se měla v maximální míře přizpůsobit té v útvarech Allgemeine-SS – jak se od roku 1934 oficiálně nazývala nejpočetnější a zároveň neozbrojená část SS – v Německu, což vzhledem k ilegálnímu působení SS v Rakousku byl značně nesnadný úkol. Nejdůležitějším úlohou SS se postupně stal sběr zpravodajských informací o politických nepřátelích i o zrádcích z vlastních řad a sociální péče o chudé a nezaměstnané esesmany. Přestože se rakouským úřadům opakovaně dařilo zatýkat čelné představitele dolnorakouské SS, nikdy se jim nepodařilo její činnost zcela ochromit. Za své nezákonné, ilegální a teroristické aktivity byly stovky příslušníků dolnorakouské SS v různé míře potrestány, ať už šlo o peněžité tresty, vyhazovy z práce či ze studií nebo tresty odnětí svobody a uvěznění v internačních táborech. Z obavy přes trestním stíháním a ztrátou jakékoliv životní perspektivy jich proto několik stovek uprchlo do Německa. Zde byli umístěni v různých táborech pro uprchlé rakouské esesmany nebo nastoupili službu Rakouska u německých útvarů Allgemeine-SS či ozbrojených jednotek SS. Když se emigranti po anšlusu vrátili do vlasti, jejich očekávání zpravidla nebyla naplněna, neboť vedoucí pozice byly již obsazeny muži, kteří v Rakousku zůstali po celou dobu zákazu NSDAP. SS měla být nacionálněsocialistickou elitou. Snaha říšského vůdce SS o dosažení tohoto cíle však od počátku narážela na celou řada problémů. To platilo především pro Rakousko, kde SS musela působit od června 1933 až do března 1938 v ilegalitě. Velká část dolnorakouských esesmanů – v některých útvarech dokonce většina – byla nezaměstnaná, a někteří z nich kvůli svých nezákonným aktivitám dokonce i bez finanční podpory. Rovněž úroveň sportovních cvičení, pokud se vůbec nějaká konala, a ideologických školení byla na dosti nízké úrovni. Teprve po anšlusu Rakouska se situace v tomto směru výrazně zlepšila. V době před anšlusem bylo nedodržování předepsaných přijímacích kritérií (např. minimální výška a věk, fyzická kondice) spíše pravidlem než výjimkou. V důsledku toho pronikla do SS celá řada podvodníků, zlodějů či alkoholiků, kteří vůbec neodpovídali její elitní image. Vyloženě debaklem skončila Himmlerova populační politika a snaha o zvýšení porodnosti uvnitř „černého řádu“. Také teoretické znalosti nacistické ideologie dolnodunajských esesmanů zůstávaly za očekáváním. Nicméně o jejich oddanosti nacismu a ochotě participovat na teroru a perzekuci nejrůznějších společenských skupin nebylo pochyb a v tomto ohledu se skutečně jednalo o režimní elitu. Totéž platilo i v rovině náboženské, kdy z církve vystoupilo mnohonásobně více mužů, než kolik představoval celospolečenský průměr. Co se týče sociální struktury, nejednalo se o elitu ve smyslu majetkovém, nýbrž o „obyčejné muže“ z takřka všech vrstev tehdejší společnosti. Po anšlusu Rakouska mohla být služba v útvarech standardizována podle německých předpisů. Hlavním úkolem příslušníků Allgemeine-SS se tak stalo pěstování sportu a účast na ideologických školeních. Spektrum jejich činnosti však bylo mnohem širší. Mohli být nasazeni jako policejní posily, při nehodách či živelných katastrofách. Po vypuknutí druhé světové války většina mužů narukovala do Wehrmachtu či byla povolána do ozbrojených útvarů SS. Dolnodunajští esesmani tak sloužili takřka v celé okupované Evropě a řada z nich se aktivně podílela na nacistických zvěrstvech. Zbytek mužů v zázemí pokračoval v předválečné činnosti, dokud to celková situace neznemožnila. Druhou světovou válku nepřežilo mnoho příslušníků Allgemeine-SS z Dolního Podunají. Po jejím skončení se většině bývalých esesmanů buď podařilo vyhnout se trestnímu stíhání, nebo byla řízení proti nim zastavena. Jen menšina byla odsouzena, a to povětšinou pouze k nízkým trestům. Nejpozději v polovině 50. let byli navíc znovu na svobodě. Výsledek retribuce se tak nelišil od způsobu, jakým bylo po válce v Rakousku naloženo s nacistickými zločinci. Bývalí příslušníci SS z Dolního Podunají se následně – i díky své „obyčejnosti“ – bez problémů začlenili do poválečné rakouské společnosti.

Czech name

Obyčejná elita. Historie SS v Dolních Rakousích a na jižní Moravě

Czech description

První útvary SS v Dolních Rakousích vznikly nejpozději na jaře 1931 a z počátku podléhaly vídeňské SS. Na konci roku 1932 se zformovala 52. SS-Standarte, jejíž teritoriální působnost zahrnovala celé území Dolních Rakous. V jejich jihovýchodní části byl v létě 1935 vystavěn nový pluk, 9. SS-Standarte, rozpuštěný ovšem nedlouho po anšlusu Rakouska. Na území nově vzniklé říšské župy Dolní Podunají posléze působily tři pluky. Jedním z nich byla i 99. SS-Standarte, jejíž první dva prapory se nalézaly na bývalém československém území, které byly k župě připojeny po podepsání Mnichovské dohody. V absolutních počtech sloužilo v největší rakouské spolkové zemi společně s Vídní nejvíce esesmanů v celém Rakousku. Při přepočtu na počet obyvatel tomu ale bylo právě naopak. Převážně venkovské, katolicky konzervativní obyvatelstvo Dolních Rakous vykázalo vůči neskrývaně antikřesťanské SS velkou míru rezistence. To rozhodně neplatilo o původně československých oblastech inkorporovaných v říjnu 1938, kde byl podíl členů SS několikanásobně vyšší než na starém dolnorakouském území. To svědčí o vysoké míře německého nacionalismu zdejších obyvatel a jejich ztotožnění se s nacistickou ideologií. Tento poznatek platí pro celé československé pohraničí, kde počty členů NSDAP, SA a SS několikanásobně převyšovaly celoříšský průměr. Členové paramilitaristických formací se zde rekrutovali především z řad bývalých členů Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger deutscher Schutzdienst, FS) a Sudetoněmeckého dobrovolného sboru (Sudetendeutsches Freikorps, SFK). Příslušníci SS z Dolních Rakous se agilně zapojili do násilných střetů se svými politickými oponenty a teroristické akce dolnorakouských nacionálních socialistů nakonec vedly rakouskou vládu k zákazu NSDAP v červnu 1933. SS ale v nezákonných aktivitách pokračovala i nadále. Během červencového puče roku 1934 však v Dolních Rakousích zůstala zcela nečinná, což bylo mj. způsobeno i dezintegrací jejího velitelského sboru. Po neúspěšném pokusu o převzetí moci byly jakékoliv násilné a teroristické akce přísně zakázány. Služba se měla v maximální míře přizpůsobit té v útvarech Allgemeine-SS – jak se od roku 1934 oficiálně nazývala nejpočetnější a zároveň neozbrojená část SS – v Německu, což vzhledem k ilegálnímu působení SS v Rakousku byl značně nesnadný úkol. Nejdůležitějším úlohou SS se postupně stal sběr zpravodajských informací o politických nepřátelích i o zrádcích z vlastních řad a sociální péče o chudé a nezaměstnané esesmany. Přestože se rakouským úřadům opakovaně dařilo zatýkat čelné představitele dolnorakouské SS, nikdy se jim nepodařilo její činnost zcela ochromit. Za své nezákonné, ilegální a teroristické aktivity byly stovky příslušníků dolnorakouské SS v různé míře potrestány, ať už šlo o peněžité tresty, vyhazovy z práce či ze studií nebo tresty odnětí svobody a uvěznění v internačních táborech. Z obavy přes trestním stíháním a ztrátou jakékoliv životní perspektivy jich proto několik stovek uprchlo do Německa. Zde byli umístěni v různých táborech pro uprchlé rakouské esesmany nebo nastoupili službu Rakouska u německých útvarů Allgemeine-SS či ozbrojených jednotek SS. Když se emigranti po anšlusu vrátili do vlasti, jejich očekávání zpravidla nebyla naplněna, neboť vedoucí pozice byly již obsazeny muži, kteří v Rakousku zůstali po celou dobu zákazu NSDAP. SS měla být nacionálněsocialistickou elitou. Snaha říšského vůdce SS o dosažení tohoto cíle však od počátku narážela na celou řada problémů. To platilo především pro Rakousko, kde SS musela působit od června 1933 až do března 1938 v ilegalitě. Velká část dolnorakouských esesmanů – v některých útvarech dokonce většina – byla nezaměstnaná, a někteří z nich kvůli svých nezákonným aktivitám dokonce i bez finanční podpory. Rovněž úroveň sportovních cvičení, pokud se vůbec nějaká konala, a ideologických školení byla na dosti nízké úrovni. Teprve po anšlusu Rakouska se situace v tomto směru výrazně zlepšila. V době před anšlusem bylo nedodržování předepsaných přijímacích kritérií (např. minimální výška a věk, fyzická kondice) spíše pravidlem než výjimkou. V důsledku toho pronikla do SS celá řada podvodníků, zlodějů či alkoholiků, kteří vůbec neodpovídali její elitní image. Vyloženě debaklem skončila Himmlerova populační politika a snaha o zvýšení porodnosti uvnitř „černého řádu“. Také teoretické znalosti nacistické ideologie dolnodunajských esesmanů zůstávaly za očekáváním. Nicméně o jejich oddanosti nacismu a ochotě participovat na teroru a perzekuci nejrůznějších společenských skupin nebylo pochyb a v tomto ohledu se skutečně jednalo o režimní elitu. Totéž platilo i v rovině náboženské, kdy z církve vystoupilo mnohonásobně více mužů, než kolik představoval celospolečenský průměr. Co se týče sociální struktury, nejednalo se o elitu ve smyslu majetkovém, nýbrž o „obyčejné muže“ z takřka všech vrstev tehdejší společnosti. Po anšlusu Rakouska mohla být služba v útvarech standardizována podle německých předpisů. Hlavním úkolem příslušníků Allgemeine-SS se tak stalo pěstování sportu a účast na ideologických školeních. Spektrum jejich činnosti však bylo mnohem širší. Mohli být nasazeni jako policejní posily, při nehodách či živelných katastrofách. Po vypuknutí druhé světové války většina mužů narukovala do Wehrmachtu či byla povolána do ozbrojených útvarů SS. Dolnodunajští esesmani tak sloužili takřka v celé okupované Evropě a řada z nich se aktivně podílela na nacistických zvěrstvech. Zbytek mužů v zázemí pokračoval v předválečné činnosti, dokud to celková situace neznemožnila. Druhou světovou válku nepřežilo mnoho příslušníků Allgemeine-SS z Dolního Podunají. Po jejím skončení se většině bývalých esesmanů buď podařilo vyhnout se trestnímu stíhání, nebo byla řízení proti nim zastavena. Jen menšina byla odsouzena, a to povětšinou pouze k nízkým trestům. Nejpozději v polovině 50. let byli navíc znovu na svobodě. Výsledek retribuce se tak nelišil od způsobu, jakým bylo po válce v Rakousku naloženo s nacistickými zločinci. Bývalí příslušníci SS z Dolního Podunají se následně – i díky své „obyčejnosti“ – bez problémů začlenili do poválečné rakouské společnosti.

Type

B - Specialist book

CEP classification

—

OECD FORD branch

60101 - History (history of science and technology to be 6.3, history of specific sciences to be under the respective headings)

Project

—

Continuities

V - Vyzkumna aktivita podporovana z jinych verejnych zdroju

Publication year

2021

Confidentiality

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

ISBN

978-80-88292-84-5

Number of pages

387

Publisher name

Ústav pro studium totalitních režimů

Place of publication

Praha

UT code for WoS book

—