Nor Song, nor Bells Shall Sound : Decriminalisation of Suicide Between Secularisation and Medicalisation in the 17th to 19th Century

Result code in IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F00216208%3A11210%2F21%3A10438521" target="_blank" >RIV/00216208:11210/21:10438521 - isvavai.cz</a>

Result on the web

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Result language

čeština

Original language name

Bez zpěvu a bez zvonění : dekriminalizace sebevraždy mezi sekularizací a medikalizací v 17.-19. století

Original language description

Hlavním záměrem této knihy, která v českém prostředí představuje vůbec první monografické a komplexní zpracování této tematiky v historické perspektivě, je ukázat proměnu pojetí sebevraždy od konce 17. do druhé poloviny 19. století. Stěžejní téma bude představovat dekriminalizace sebevraždy, a to jak s ohledem na vývoj trestního postihu samotného, tak vzhledem k nazírání na trestní postižitelnost sebevraha, na jeho duševní stav. V českorakouských zemích habsburské monarchie bylo sebezabití zcela depenalizováno, tzn. zbaveno trestního postihu, teprve v roce 1850. Kniha se však snaží poukázat na diskrepanci mezi soudní praxí a zákonnými normami i na proměny, modifikace, ale také obcházení těchto zákonných norem v průběhu dvou předcházejících století. Současně se snaží studovat proměny kompetencí moci světské i církevní, stejně jako rostoucí roli lékařské autority při vyšetřování sebevraždy i při stanovení formy postihu. V období, kdy ani ve světě učenců doposud neexistovalo jasné pojetí &quot;duševní nemoci&quot; a jejích klasifikací, kdy se budoucí &quot;psychiatrie&quot; teprve utvářela (a to zatím výhradně jako akademická, tedy v praxi jen okrajově uplatňovaná disciplína) představovala sebevražda jeden z klíčových fenoménů, kde byla otázka duševní nemoci vůbec tematizována. V první části knihy jsou přiblíženy modality kriminalizace a různé formy zacházení se sebevrahovým tělem v předosvícenské Evropě. Poté byla pozornost věnována soudní praxi v českých zemích pozdního 17. a 18. století. Období mezi poddanskými vzpourami kolem roku 1680 a závěrem tereziánské epochy bylo na úrovni deklarovaného pozitivního práva ve znamení poměrně silné represe. Kromě tištěných textů převážně normativní povahy se analýza opírala především o bohaté a dobře dochované velkostatkové (patrimonial) fondy z oblasti jižních Čech, uložených ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Další kapitoly se zaobírají proměnou intelektuálního klimatu zejména v souvislosti s tzv. osvícenstvím. Snaží se shrnout alespoň nejdůležitější evropské diskuse, které zasáhly různé oblasti vědění - právo, teologii, literaturu. Pro lepší pochopení rostoucí role zdravotnického personálu bylo důležité představit i lékařské debaty přelomu 18. a 19. století směřující k medikalizaci, resp. k psychopatologizaci sebevražedného jednání. Tato pasáž se zaměřila především na autory z německojazyčného prostředí, přičemž zdůrazní ty osoby, které byly činné v habsburské monarchii (včetně univerzity v Praze); nezbytné však bylo uvést i některé autority francouzské. Třetí část se zaměřuje na proces dekriminalizace de iure v postostvícenském období, resp. v průběhu 19. století. Končící 18. a první dvě třetiny 19. století jsou obdobím rostoucího latentního napětí mezi světskou a církevní mocí, mezi státem a církví. To se často projevovalo i na lokální úrovni drobnými i většími konflikty mezi exponenty světské správy a správci duchovními. A právě případy sebevraždy v konkrétních lokalitách, jakkoli se na první pohled mohou jevit jako zcela marginální, v sobě koncentrovaly konfliktní potenciál odhalující zákulisí tohoto zápasu. Drobné &quot;boje&quot; o tělo a duši sebevraha, které si vynutily často zdlouhavé soudní řízení na úrovni světských i církevních instancí, nám zanechaly poměrně bohaté pramenné materiály dokumentující duchovní proměny pozdního osvícenství a velké části 19. století. Nešlo přitom jen o proměnu (státní) legislativy, ale i předpisů církevních. V neposlední řadě se v pozdně osvícenské době začala prosazovat vedle pólu &quot;světského&quot; a &quot;duchovního&quot; i další autorita: zdravotnický expert, jehož slovo se v průběhu 19. století stalo ve sporech o zacházení se sebevrahovým tělem často rozhodujícím. Rozhodující pozice připadne dobře zdokumentovaným procesům vedeným v německojazyčném prostředí krumlovského panství, resp. přilehlých jihočeských dominií. Kvůli plastičtějšímu obrazu však byly tyto případy konfrontovány také s materiály z jiných oblastí českomoravského prostoru, například velkostatku Rožmitál v tehdejším Prácheňském kraji, velkostatku Potštát na Přerovsku, nebo z vybraných regionů severně od Prahy od Mladé Boleslavi a Mělníka až po Liberec a Krkonoše, včetně Litoměřického kraje. Pro období po roce 1850, kdy již sebevražda nepředstavovala trestný čin, avšak nadále zůstala těžkým proviněním z pohledu kanonického práva, se text opírá o bohaté a unikátně dochované dokumenty ve fondu Biskupské konzistoře v Brně. Z hlediska koncepce vychází kniha z oblasti historicko-antropologických tázání a bylo by možno ji pojmenovat jako &quot;mikrohistorii fenoménu&quot;, který úzce souvisí s již etablovanou &quot;mikrohistorií konfliktu&quot;. V tomto případě jde o konflikt se světskými, ale zejména s náboženskými normami, s autoritami, které tyto normy ztělesňují. Klasická mikrohistorie se zpravidla zaměřuje na zvolené konkrétní sociální skupiny či uzavřené lokální komunity, jejichž prostřednictím &quot;testuje&quot; obecnější makroprocesy. Zde však roli sociální/lokální komunity bude hrát jeden zvolený a zdánlivě &quot;marginální&quot; jev - sebevražda, který nám poslouží ke studiu a zachycení komplexnějších proměn společenských a kulturních. Zvýšeným důrazem na proměny výkladu tato práce představuje i svého druhu příspěvek k šířeji pojaté historické sémantice, a to nejen ve smyslu vysvětlení historických pojmů, pátrání po obsahových významech slov, ale vůbec ve smyslu chápání a interpretace určitého historického fenoménu. A právě tato historicita, a tedy i neesencialistická, konstruktivistická perspektiva ve vztahu ke studovanému jevu by měla napomoci k uvědomění si toho, jak ne-samozřejmé jsou současné klinicko-psychologické, sociologické či filozofické výklady sebevraždy. V obecnější rovině se tak dostáváme ke kulturním problémům studované epochy - sekularizaci, medikalizaci, individualizaci, &quot;osvícenství&quot;.

Czech name

Bez zpěvu a bez zvonění : dekriminalizace sebevraždy mezi sekularizací a medikalizací v 17.-19. století

Czech description

Hlavním záměrem této knihy, která v českém prostředí představuje vůbec první monografické a komplexní zpracování této tematiky v historické perspektivě, je ukázat proměnu pojetí sebevraždy od konce 17. do druhé poloviny 19. století. Stěžejní téma bude představovat dekriminalizace sebevraždy, a to jak s ohledem na vývoj trestního postihu samotného, tak vzhledem k nazírání na trestní postižitelnost sebevraha, na jeho duševní stav. V českorakouských zemích habsburské monarchie bylo sebezabití zcela depenalizováno, tzn. zbaveno trestního postihu, teprve v roce 1850. Kniha se však snaží poukázat na diskrepanci mezi soudní praxí a zákonnými normami i na proměny, modifikace, ale také obcházení těchto zákonných norem v průběhu dvou předcházejících století. Současně se snaží studovat proměny kompetencí moci světské i církevní, stejně jako rostoucí roli lékařské autority při vyšetřování sebevraždy i při stanovení formy postihu. V období, kdy ani ve světě učenců doposud neexistovalo jasné pojetí &quot;duševní nemoci&quot; a jejích klasifikací, kdy se budoucí &quot;psychiatrie&quot; teprve utvářela (a to zatím výhradně jako akademická, tedy v praxi jen okrajově uplatňovaná disciplína) představovala sebevražda jeden z klíčových fenoménů, kde byla otázka duševní nemoci vůbec tematizována. V první části knihy jsou přiblíženy modality kriminalizace a různé formy zacházení se sebevrahovým tělem v předosvícenské Evropě. Poté byla pozornost věnována soudní praxi v českých zemích pozdního 17. a 18. století. Období mezi poddanskými vzpourami kolem roku 1680 a závěrem tereziánské epochy bylo na úrovni deklarovaného pozitivního práva ve znamení poměrně silné represe. Kromě tištěných textů převážně normativní povahy se analýza opírala především o bohaté a dobře dochované velkostatkové (patrimonial) fondy z oblasti jižních Čech, uložených ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Další kapitoly se zaobírají proměnou intelektuálního klimatu zejména v souvislosti s tzv. osvícenstvím. Snaží se shrnout alespoň nejdůležitější evropské diskuse, které zasáhly různé oblasti vědění - právo, teologii, literaturu. Pro lepší pochopení rostoucí role zdravotnického personálu bylo důležité představit i lékařské debaty přelomu 18. a 19. století směřující k medikalizaci, resp. k psychopatologizaci sebevražedného jednání. Tato pasáž se zaměřila především na autory z německojazyčného prostředí, přičemž zdůrazní ty osoby, které byly činné v habsburské monarchii (včetně univerzity v Praze); nezbytné však bylo uvést i některé autority francouzské. Třetí část se zaměřuje na proces dekriminalizace de iure v postostvícenském období, resp. v průběhu 19. století. Končící 18. a první dvě třetiny 19. století jsou obdobím rostoucího latentního napětí mezi světskou a církevní mocí, mezi státem a církví. To se často projevovalo i na lokální úrovni drobnými i většími konflikty mezi exponenty světské správy a správci duchovními. A právě případy sebevraždy v konkrétních lokalitách, jakkoli se na první pohled mohou jevit jako zcela marginální, v sobě koncentrovaly konfliktní potenciál odhalující zákulisí tohoto zápasu. Drobné &quot;boje&quot; o tělo a duši sebevraha, které si vynutily často zdlouhavé soudní řízení na úrovni světských i církevních instancí, nám zanechaly poměrně bohaté pramenné materiály dokumentující duchovní proměny pozdního osvícenství a velké části 19. století. Nešlo přitom jen o proměnu (státní) legislativy, ale i předpisů církevních. V neposlední řadě se v pozdně osvícenské době začala prosazovat vedle pólu &quot;světského&quot; a &quot;duchovního&quot; i další autorita: zdravotnický expert, jehož slovo se v průběhu 19. století stalo ve sporech o zacházení se sebevrahovým tělem často rozhodujícím. Rozhodující pozice připadne dobře zdokumentovaným procesům vedeným v německojazyčném prostředí krumlovského panství, resp. přilehlých jihočeských dominií. Kvůli plastičtějšímu obrazu však byly tyto případy konfrontovány také s materiály z jiných oblastí českomoravského prostoru, například velkostatku Rožmitál v tehdejším Prácheňském kraji, velkostatku Potštát na Přerovsku, nebo z vybraných regionů severně od Prahy od Mladé Boleslavi a Mělníka až po Liberec a Krkonoše, včetně Litoměřického kraje. Pro období po roce 1850, kdy již sebevražda nepředstavovala trestný čin, avšak nadále zůstala těžkým proviněním z pohledu kanonického práva, se text opírá o bohaté a unikátně dochované dokumenty ve fondu Biskupské konzistoře v Brně. Z hlediska koncepce vychází kniha z oblasti historicko-antropologických tázání a bylo by možno ji pojmenovat jako &quot;mikrohistorii fenoménu&quot;, který úzce souvisí s již etablovanou &quot;mikrohistorií konfliktu&quot;. V tomto případě jde o konflikt se světskými, ale zejména s náboženskými normami, s autoritami, které tyto normy ztělesňují. Klasická mikrohistorie se zpravidla zaměřuje na zvolené konkrétní sociální skupiny či uzavřené lokální komunity, jejichž prostřednictím &quot;testuje&quot; obecnější makroprocesy. Zde však roli sociální/lokální komunity bude hrát jeden zvolený a zdánlivě &quot;marginální&quot; jev - sebevražda, který nám poslouží ke studiu a zachycení komplexnějších proměn společenských a kulturních. Zvýšeným důrazem na proměny výkladu tato práce představuje i svého druhu příspěvek k šířeji pojaté historické sémantice, a to nejen ve smyslu vysvětlení historických pojmů, pátrání po obsahových významech slov, ale vůbec ve smyslu chápání a interpretace určitého historického fenoménu. A právě tato historicita, a tedy i neesencialistická, konstruktivistická perspektiva ve vztahu ke studovanému jevu by měla napomoci k uvědomění si toho, jak ne-samozřejmé jsou současné klinicko-psychologické, sociologické či filozofické výklady sebevraždy. V obecnější rovině se tak dostáváme ke kulturním problémům studované epochy - sekularizaci, medikalizaci, individualizaci, &quot;osvícenství&quot;.

Type

B - Specialist book

CEP classification

—

OECD FORD branch

60101 - History (history of science and technology to be 6.3, history of specific sciences to be under the respective headings)

Project

<a href="/en/project/GA17-06860S" target="_blank" >GA17-06860S: Restless souls. The decriminalization, secularization and medicalization of the voluntary death (17th - 19th centuries).</a><br>

Continuities

P - Projekt vyzkumu a vyvoje financovany z verejnych zdroju (s odkazem do CEP)

Publication year

2021

Confidentiality

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

ISBN

978-80-257-3524-4

Number of pages

496

Publisher name

Argo

Place of publication

Praha

UT code for WoS book

—