Experiences and needs of health professionals (midwives) in relation to perinatal loss

Result code in IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F00216208%3A11240%2F24%3A10489369" target="_blank" >RIV/00216208:11240/24:10489369 - isvavai.cz</a>

Result on the web

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Result language

čeština

Original language name

Prožitky a potřeby zdravotníků (porodních asistentek) v souvislosti s perinatální ztrátou

Original language description

Perinatální ztráta je neočekávaná tragická událost, která patří k nejtěžším životním zkušenostem. Zasáhne do života rodičů i celé rodiny, zároveň se ale dotýká i zdravotníků, kteří o ně pečují. Téma smrti, a navíc v perinatálním období, představuje ve společnosti určité tabu. Přesto se v poslední době zvyšuje pozornost věnovaná prožitkům a potřebám žen a rodin procházejících perinatální ztrátou. Postupně se šíří povědomí o komplexní perinatální paliativní péči, která naplní nejen jejich fyzické potřeby, ale také potřeby psychické a spirituální. Stále více je podporován kontakt a vztah se zemřelým/umírajícím dítětem, rituály rozloučení, tvorba vzpomínkových materiálů a zdravý proces truchlení. Péče poskytnutá ženám/rodinám procházejícím perinatální ztrátou zásadně ovlivní jejich prožívání celé události. Kvalitní péče snižuje rizika vážnějších psychických následků a komplikovaného zármutku pozůstalých (Ratislavová, 2016). Dosud však bylo málo pozornosti věnováno prožívání a potřebám zdravotníků, pro které perinatální ztráta také představuje významnou zátěž. Na zdravotníky jsou kladeny vysoké nároky a při profesionálním naplňování fyzických a emočních potřeb žen/rodin se zároveň vyrovnávají s vlastními prožitky. Práce se situacemi, které jsou pro rodiče traumatizující, může zprostředkovaně rozvíjet trauma a následně posttraumatickou stresovou poruchu i u nich samotných a společně s další pracovní zátěží vést k různé míře syndromu vyhoření (Ravaldi a kol., 2021; Sheen a kol., 2015). Traumatický stres zdravotníků bývá označován jako sekundární a zdravotníci jako sekundární oběti tragické události (Schroder a kol., 2016).V nejužším kontaktu se ženou/rodinou procházející perinatální ztrátou jsou porodní asistentky. Od porodních asistentek se očekává, že zůstanou profesionální a emočně silné, zatímco poskytují empatickou péči truchlícím. Jejich péče má kromě zdravotnické péče také složku psychologické a spirituální podpory. Zajímalo mě, co porodní asistentky v souvislosti s perinatální ztrátou prožívají a co potřebují. Jak jsou připravovány na péči při perinatální ztrátě, jak získávají znalosti a dovednosti v této oblasti? Jak se cítí při poskytování péče a provázení ztrátou a jak situaci vnímají s časovým odstupem? Jak se svými prožitky a pocity pracují, jaké možnosti psychohygieny a systémové podpory mají a co jim naopak schází? Jak se ztráta a situace okolo ní dotýká jejich životů a další práce? S jakými překážkami se setkávají, když se snaží poskytovat kvalitní perinatální paliativní péči, například zajistit rodině intimitu a provést rodiče třeba také rituály rozloučení s dítětem? Jaké jsou jejich postoje a jaké jsou strategie zdravotnických týmů?V rámci hledání odpovědí na tyto otázky jsem v letech 2020 a 2021 provedla polostrukturované rozhovory s porodními asistentkami, které mají profesní zkušenosti s perinatální ztrátou a poskytováním perinatální paliativní péče. Jejich výpovědi provází tuto kapitolu pro větší autentičnost. Jedná se jen o určitou sondu do možného prožívání těchto situací, která nemůže pokrýt celou oblast a výpovědi respondentek by neměly být generalizovány. Respondentkám byla přiřazena smyšlená jména Edita a Evženie. Edita je komunitní porodní asistentka, měla externí smlouvu v nemocnici, a kromě profesních zkušeností má také osobní zkušenosti s perinatální ztrátou. Provázela u pěti případů perinatální ztráty, ale ne vždy byla přítomná celému procesu porodu, byla také volána pro následnou podporu po úmrtí dítěte při porodu. Evženie je zaměstnankyní menší nemocnice na plný úvazek s více než dvacetiletou praxí. Během své praxe provázela perinatální ztrátou sedmkrát (uvedla, že se jednalo o donošené novorozence v termínu porodu, ztráty v nižších týdnech těhotenství nepočítala).Ke konci kapitoly se více věnuji problematice nečekané ztráty během porodu a konceptu viny, což doplňuji zkušenostmi porodních asistentek Emanuely a Emílie. Na závěr přidávám příběh porodní asistentky se smyšleným jménem Erika, která měla zkušenost s nečekaným úmrtím dítěte během porodu v indiánské rezervaci v Kolumbii a přináší unikátní svědectví z odlišné kultury. Tento příběh poukazuje na možné přijímání perinatální ztráty a lze ho vnímat i jako kontrast a nastavené zrcadlo určitým aspektům naší současné kultury.

Czech name

Prožitky a potřeby zdravotníků (porodních asistentek) v souvislosti s perinatální ztrátou

Czech description

Perinatální ztráta je neočekávaná tragická událost, která patří k nejtěžším životním zkušenostem. Zasáhne do života rodičů i celé rodiny, zároveň se ale dotýká i zdravotníků, kteří o ně pečují. Téma smrti, a navíc v perinatálním období, představuje ve společnosti určité tabu. Přesto se v poslední době zvyšuje pozornost věnovaná prožitkům a potřebám žen a rodin procházejících perinatální ztrátou. Postupně se šíří povědomí o komplexní perinatální paliativní péči, která naplní nejen jejich fyzické potřeby, ale také potřeby psychické a spirituální. Stále více je podporován kontakt a vztah se zemřelým/umírajícím dítětem, rituály rozloučení, tvorba vzpomínkových materiálů a zdravý proces truchlení. Péče poskytnutá ženám/rodinám procházejícím perinatální ztrátou zásadně ovlivní jejich prožívání celé události. Kvalitní péče snižuje rizika vážnějších psychických následků a komplikovaného zármutku pozůstalých (Ratislavová, 2016). Dosud však bylo málo pozornosti věnováno prožívání a potřebám zdravotníků, pro které perinatální ztráta také představuje významnou zátěž. Na zdravotníky jsou kladeny vysoké nároky a při profesionálním naplňování fyzických a emočních potřeb žen/rodin se zároveň vyrovnávají s vlastními prožitky. Práce se situacemi, které jsou pro rodiče traumatizující, může zprostředkovaně rozvíjet trauma a následně posttraumatickou stresovou poruchu i u nich samotných a společně s další pracovní zátěží vést k různé míře syndromu vyhoření (Ravaldi a kol., 2021; Sheen a kol., 2015). Traumatický stres zdravotníků bývá označován jako sekundární a zdravotníci jako sekundární oběti tragické události (Schroder a kol., 2016).V nejužším kontaktu se ženou/rodinou procházející perinatální ztrátou jsou porodní asistentky. Od porodních asistentek se očekává, že zůstanou profesionální a emočně silné, zatímco poskytují empatickou péči truchlícím. Jejich péče má kromě zdravotnické péče také složku psychologické a spirituální podpory. Zajímalo mě, co porodní asistentky v souvislosti s perinatální ztrátou prožívají a co potřebují. Jak jsou připravovány na péči při perinatální ztrátě, jak získávají znalosti a dovednosti v této oblasti? Jak se cítí při poskytování péče a provázení ztrátou a jak situaci vnímají s časovým odstupem? Jak se svými prožitky a pocity pracují, jaké možnosti psychohygieny a systémové podpory mají a co jim naopak schází? Jak se ztráta a situace okolo ní dotýká jejich životů a další práce? S jakými překážkami se setkávají, když se snaží poskytovat kvalitní perinatální paliativní péči, například zajistit rodině intimitu a provést rodiče třeba také rituály rozloučení s dítětem? Jaké jsou jejich postoje a jaké jsou strategie zdravotnických týmů?V rámci hledání odpovědí na tyto otázky jsem v letech 2020 a 2021 provedla polostrukturované rozhovory s porodními asistentkami, které mají profesní zkušenosti s perinatální ztrátou a poskytováním perinatální paliativní péče. Jejich výpovědi provází tuto kapitolu pro větší autentičnost. Jedná se jen o určitou sondu do možného prožívání těchto situací, která nemůže pokrýt celou oblast a výpovědi respondentek by neměly být generalizovány. Respondentkám byla přiřazena smyšlená jména Edita a Evženie. Edita je komunitní porodní asistentka, měla externí smlouvu v nemocnici, a kromě profesních zkušeností má také osobní zkušenosti s perinatální ztrátou. Provázela u pěti případů perinatální ztráty, ale ne vždy byla přítomná celému procesu porodu, byla také volána pro následnou podporu po úmrtí dítěte při porodu. Evženie je zaměstnankyní menší nemocnice na plný úvazek s více než dvacetiletou praxí. Během své praxe provázela perinatální ztrátou sedmkrát (uvedla, že se jednalo o donošené novorozence v termínu porodu, ztráty v nižších týdnech těhotenství nepočítala).Ke konci kapitoly se více věnuji problematice nečekané ztráty během porodu a konceptu viny, což doplňuji zkušenostmi porodních asistentek Emanuely a Emílie. Na závěr přidávám příběh porodní asistentky se smyšleným jménem Erika, která měla zkušenost s nečekaným úmrtím dítěte během porodu v indiánské rezervaci v Kolumbii a přináší unikátní svědectví z odlišné kultury. Tento příběh poukazuje na možné přijímání perinatální ztráty a lze ho vnímat i jako kontrast a nastavené zrcadlo určitým aspektům naší současné kultury.

Type

C - Chapter in a specialist book

CEP classification

—

OECD FORD branch

50404 - Anthropology, ethnology

Project

—

Continuities

I - Institucionalni podpora na dlouhodoby koncepcni rozvoj vyzkumne organizace

Publication year

2024

Confidentiality

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

Book/collection name

Porod: ztráty současné i minulé

ISBN

978-80-7465-644-6

Number of pages of the result

41

Pages from-to

137-177

Number of pages of the book

285

Publisher name

Pavel Mervart

Place of publication

Červený Kostelec

UT code for WoS chapter

—