The Studio of the Republic. Pilsen Architecture from 1918 to 1938

Result code in IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F00263338%3A_____%2F18%3AN0000004" target="_blank" >RIV/00263338:_____/18:N0000004 - isvavai.cz</a>

Result on the web

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Result language

čeština

Original language name

Pracovna republiky. Architektura Plzně v letech 1918–1938

Original language description

Plzeň obvykle nebývá, snad kromě několika jednotlivostí, vnímána jako město pozoruhodné z hlediska architektonického a urbanistického vývoje v nové době. Jak se ale v poslední době ukazuje postupným poznáváním meziválečné éry, nevychází tato skutečnost z nedostatku pozoruhodných návrhů a realizací, ale spíše z dlouhodobé neznalosti, dezinformací a destrukčních zásahů druhé poloviny 20. století a také z přetrvávajícího důrazu historiků na avantgardní koncepty. Po vzniku republiky docházelo v Plzni předně k dokončování velkých staveb rozpracovaných už v době války. Týkalo se to rovněž areálů Škodovky, kde šlo navíc o hledání nového programu výroby, který by nahradil předchozí produkci zbraní. Už v roce 1919 podnik získal nový francouzský vlastník a následovala éra netušeného rozvoje a budování rozsáhlého koncernu. Ve stejném roce proběhly také podstatné změny ve vedení Plzně, v němž poprvé převládli sociální demokraté. Ti zůstali vůdčí silou až do konce tzv. První republiky. Jedním z hlavních témat nové radnice se stala bytová otázka. Město zahájilo masivní stavbu bytových domů určených jak pro úředníky, tak pro méně majetné. K hlavním ohniskům architektonické tvorby patřil městský stavební úřad, zabývající se mj. projekty obecních budov, například škol. Ve dvacátých letech většinu projektů zajišťoval Hanuš Zápal, jehož tvorba odrážela obecné trendy v československé architektuře. Navazoval na Jana Kotěru, experimentoval s dekorativismem, neoplasticismem a přes purismus v závěru desetiletí dospěl až k funkcionalismu. Druhé významné těžiště tvorby v Plzni tvořil pedagogický sbor československé průmyslové školy, zastoupený předně mimořádně aktivním Bohumilem Chvojkou. V polovině dvacátých let architekti z okruhu pedagogického sboru aktivně vstoupili do veřejného života. Mimořádně pestrou a bohatou činnost, soustředěnou předně ve Sdružení západočeských výtvarných umělců, zajišťovali předně Karel Lhota a Václav Neckář. Lhota se stal také významným místním spolupracovníkem Adolfa Loose, který v roce 1927 zahájil druhé a velmi bohaté období své tvorby v Plzni. Byl jistě nejslavnějším z nadregionálních architektů tvořících v meziválečné metropoli českého západu. Také mnozí další významní tvůrci však tehdy pro Plzeň projektovali nebo zde i realizovali četné záměry. V roce 1924 došlo k rozšíření hranic města a připojením čtyř blízkých obcí k vytvoření tzv. Velké Plzně. Širší území umožnilo velkorysá řešení městské infrastruktury a vyváženější rozvoj předměstí, kdy tradiční Bory a Slovany doplnila Doubravka a Skvrňany. Pro rozšířené území města začal Vladimír Zákrejs připravovat generální upravovací plán. V každodenní praxi však zatím bohatou stavení činnost reguloval předně městský stavební úřad, který do značné míry vycházel z velkorysých dílčích regulačních plánů vzniklých krátce před první světovou válkou. Architekt úřadu Emil Ondráček stál za úspěšnou koordinací projektů různých investorů do harmonických celků. Vznikly desítky nových ulic, řada nových náměstí a stovky domů s kvalitními byty určenými takřka pro všechny kategorie Plzeňanů. Podstatný rozdíl proti dřívější praxi představovaly nové velkorysé veřejné prostory se stromořadími a plochami upravené zeleně. Některé z nich vznikly dokonce revitalizací bývalých devastovaných zákoutí. Obdivuhodný proces zaznamenávalo centrum města. Posiloval význam okružní obchodní třídy, kolem níž se soustředily četné nové budovy a veřejné prostory. V rozvojové ploše, která vznikla regulací řeky Radbuzy, se konstituovala celá reprezentační čtvrť. Velký význam ale měly také přestavby starších lokalit, vesměs špatně založených v minulosti, na nové reprezentační části velkoměsta. Docházelo přitom k pozoruhodným transformacím bývalých průmyslových budov a celých areálů pro nové funkce. Plzeň, díky naprosto odlišnému vývoji v minulosti, nemohla být druhým Hradcem Králové. Její vývoj v meziválečné éře ale představoval obdivuhodnou snahu o vykročení ze zvyklostí závěru 19. století a postupnou proměnu Plzně v zahradní město. Druhá světová válka nadějný vývoj zastavila. Teprve po roce 1948 však došlo k negaci dřívější logiky předválečné stavby města. Její kritika a sliby nesrovnatelně lepší a rychlejší proměny v město v zeleni vedly od šedesátých let k plošným demolicím. Stavba slibovaného nového města však vázla a snižovala se i kvalita jednotlivých nových staveb. Z centra Plzně a jeho logiky zbylo torzo a způsobené škody ovlivňují funkčnost i obraz města dodnes.

Czech name

Pracovna republiky. Architektura Plzně v letech 1918–1938

Czech description

Plzeň obvykle nebývá, snad kromě několika jednotlivostí, vnímána jako město pozoruhodné z hlediska architektonického a urbanistického vývoje v nové době. Jak se ale v poslední době ukazuje postupným poznáváním meziválečné éry, nevychází tato skutečnost z nedostatku pozoruhodných návrhů a realizací, ale spíše z dlouhodobé neznalosti, dezinformací a destrukčních zásahů druhé poloviny 20. století a také z přetrvávajícího důrazu historiků na avantgardní koncepty. Po vzniku republiky docházelo v Plzni předně k dokončování velkých staveb rozpracovaných už v době války. Týkalo se to rovněž areálů Škodovky, kde šlo navíc o hledání nového programu výroby, který by nahradil předchozí produkci zbraní. Už v roce 1919 podnik získal nový francouzský vlastník a následovala éra netušeného rozvoje a budování rozsáhlého koncernu. Ve stejném roce proběhly také podstatné změny ve vedení Plzně, v němž poprvé převládli sociální demokraté. Ti zůstali vůdčí silou až do konce tzv. První republiky. Jedním z hlavních témat nové radnice se stala bytová otázka. Město zahájilo masivní stavbu bytových domů určených jak pro úředníky, tak pro méně majetné. K hlavním ohniskům architektonické tvorby patřil městský stavební úřad, zabývající se mj. projekty obecních budov, například škol. Ve dvacátých letech většinu projektů zajišťoval Hanuš Zápal, jehož tvorba odrážela obecné trendy v československé architektuře. Navazoval na Jana Kotěru, experimentoval s dekorativismem, neoplasticismem a přes purismus v závěru desetiletí dospěl až k funkcionalismu. Druhé významné těžiště tvorby v Plzni tvořil pedagogický sbor československé průmyslové školy, zastoupený předně mimořádně aktivním Bohumilem Chvojkou. V polovině dvacátých let architekti z okruhu pedagogického sboru aktivně vstoupili do veřejného života. Mimořádně pestrou a bohatou činnost, soustředěnou předně ve Sdružení západočeských výtvarných umělců, zajišťovali předně Karel Lhota a Václav Neckář. Lhota se stal také významným místním spolupracovníkem Adolfa Loose, který v roce 1927 zahájil druhé a velmi bohaté období své tvorby v Plzni. Byl jistě nejslavnějším z nadregionálních architektů tvořících v meziválečné metropoli českého západu. Také mnozí další významní tvůrci však tehdy pro Plzeň projektovali nebo zde i realizovali četné záměry. V roce 1924 došlo k rozšíření hranic města a připojením čtyř blízkých obcí k vytvoření tzv. Velké Plzně. Širší území umožnilo velkorysá řešení městské infrastruktury a vyváženější rozvoj předměstí, kdy tradiční Bory a Slovany doplnila Doubravka a Skvrňany. Pro rozšířené území města začal Vladimír Zákrejs připravovat generální upravovací plán. V každodenní praxi však zatím bohatou stavení činnost reguloval předně městský stavební úřad, který do značné míry vycházel z velkorysých dílčích regulačních plánů vzniklých krátce před první světovou válkou. Architekt úřadu Emil Ondráček stál za úspěšnou koordinací projektů různých investorů do harmonických celků. Vznikly desítky nových ulic, řada nových náměstí a stovky domů s kvalitními byty určenými takřka pro všechny kategorie Plzeňanů. Podstatný rozdíl proti dřívější praxi představovaly nové velkorysé veřejné prostory se stromořadími a plochami upravené zeleně. Některé z nich vznikly dokonce revitalizací bývalých devastovaných zákoutí. Obdivuhodný proces zaznamenávalo centrum města. Posiloval význam okružní obchodní třídy, kolem níž se soustředily četné nové budovy a veřejné prostory. V rozvojové ploše, která vznikla regulací řeky Radbuzy, se konstituovala celá reprezentační čtvrť. Velký význam ale měly také přestavby starších lokalit, vesměs špatně založených v minulosti, na nové reprezentační části velkoměsta. Docházelo přitom k pozoruhodným transformacím bývalých průmyslových budov a celých areálů pro nové funkce. Plzeň, díky naprosto odlišnému vývoji v minulosti, nemohla být druhým Hradcem Králové. Její vývoj v meziválečné éře ale představoval obdivuhodnou snahu o vykročení ze zvyklostí závěru 19. století a postupnou proměnu Plzně v zahradní město. Druhá světová válka nadějný vývoj zastavila. Teprve po roce 1948 však došlo k negaci dřívější logiky předválečné stavby města. Její kritika a sliby nesrovnatelně lepší a rychlejší proměny v město v zeleni vedly od šedesátých let k plošným demolicím. Stavba slibovaného nového města však vázla a snižovala se i kvalita jednotlivých nových staveb. Z centra Plzně a jeho logiky zbylo torzo a způsobené škody ovlivňují funkčnost i obraz města dodnes.

Type

B - Specialist book

CEP classification

—

OECD FORD branch

60402 - Architectural design

Project

—

Continuities

V - Vyzkumna aktivita podporovana z jinych verejnych zdroju

Publication year

2018

Confidentiality

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

ISBN

978-80-87338-88-9

Number of pages

249

Publisher name

Starý most, s. r. o.

Place of publication

Plzeň

UT code for WoS book

—