Everyday life in Czech Photography of the 1950's and 1960's

Result code in IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F61989592%3A15210%2F18%3A73589244" target="_blank" >RIV/61989592:15210/18:73589244 - isvavai.cz</a>

Result on the web

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Result language

čeština

Original language name

Všední den v české fotografii 50. a 60. let

Original language description

Kniha Všední den představuje doposud poněkud opomíjenou skupinu fotografií, vytvořených v Československu v průběhu 50. a 60. let 20. století. Důvodů k dosavadní malé reflexi této skupiny děl je jistě více. Předně se jedná o relativně krátkou epizodu jaksi nenápadně „vloženou“ mezi těžkou degradaci média v rámci socialistického realismu a naopak jeho výrazné vzepětí v šedesátých letech. Za další se pohybujeme v době, kdy svá vrcholná díla – leckdy pochopitelně v ústraní a bez možnosti adekvátní prezentace – tvořila celá řada umělců nepochybně v celosvětovém kontextu důležitějších. Mám na mysli například Emilu Medkovou či Viléma Reichmanna, dokumentaristu Josefa Koudelku, ale i největšího českého fotografa Josefa Sudka. Právě jim bývá při zpracování těchto let věnována zásadní pozornost. Tato skutečnost ale nemění nic na faktu, že domácí fotografii na přelomu padesátých a šedesátých let opanovaly snímky zcela jiného ražení, které – díky svému masovému rozšíření v rámci periodického tisku a knih – zasáhly mnohem širší publikum než díla zmiňovaných velikánů českého umění. Snímky, pro něž se později vžilo pojmenování „fotografie všedního dne“ či „poezie všedního dne“. Předkládaná studie se snaží vymezit tuto skupinu děl proti dvěma předchozím etapám či proudům českého výtvarného umění. V první řadě proti tvorbě Skupiny 42 a to jak na základě programových cílů tohoto uskupení, tak na základě děl jediného fotografa skupiny, totiž Miroslava Háka. Jeho díla sice znázorňují všední a obyčejná místa – především pražská předměstí – nesou v sobě ale existenciální tíživost druhé světové války. Právě tato obsahová stránka odlišuje výrazně Hákova díla od fotografie všedního dne. Druhou etapou je umění socialistického realismu, které se stalo oficiálním a jediným tolerovaným uměleckým proudem po převzetí moci komunistickou stranou v Československu v roce 1948. Po několik následujících let se pak mohlo veřejně prezentovat jen umění úředně schválené a podřizující se především tezi o socialistickém obsahu uměleckého díla. Ten byl tím nejpodstatnějším, řemeslná či umělecká úroveň tvorby byla jen málo důležitá. Zmíněná situace vedla k velkému úpadku celého umění, fotografii nevyjímaje. Již po několika letech se ale proti takto vulgárnímu pojetí tvorby začala vymezovat celá řada autorů, a to prostřednictvím děl zaznamenávajících všední život lidí ve městě, všední den člověka. Mezi průkopníky těchto ideologicky jen těžko napadnutelných fotografií patřili Jiří Jeníček, Václav Jírů a Jan Beran. Všichni navázali na tradici meziválečné žurnalistické fotografie. Mezi jejich následníky patřili další fotografové, jako Karel Otto Hrubý, Miloš Budík, Soňa a Vladimír Skoupilovi, kteří pak v šedesátých letech založili v Brně skupinu Vox. V Brně podobné snímky vytvářel také uznávaný fotograf Bohuslav Burian a o generaci mladší Pavel Dias. Roku 1959 vznikla v Olomouci skupina Dofo, jež byla z velké části složena z amatérských fotografů zaměstnaných v tamější továrně Sigma Olomouc. Prostředí továrních dílen se především Ivu Přečkovi a Janu Hajnovi stalo základním námětem, který zaznamenávali všedně a na rozdíl od umění socialistického realismu ideologicky nezabarveně. K fotografii všedního dne měli blízko i další členové skupiny, především Rupert Kytka a Jaroslav Vávra. Celá řada autorů fotografie všedního dne působila pochopitelně také v Praze. Krom Jiřího Jeníčka a Václava Jírů je nutné jmenovat především rodačku z Tábora Marii Šechtlovou, Jaroslava Pacovského, Borise Baromykina či manžele Einhornovi. Erich Einhorn působil v druhé polovině padesátých let v redakci deníku Večerní Praha a právě použitím fotografií všedního dne v dobovém tisku, periodikách a obrazových publikacích se věnuje další část knihy. Ve sledované době se úroveň fotografického doprovodu periodik velmi zvýšila a redaktoři mnohdy sáhli právě po fotografiích všedního dne. Takovéto snímky doprovázely nejen časopisy o umění (Kultura, Kulturní tvorby, Literární noviny, Plamen, Host do domu), ale i časopisy jako Květy, Vlasta či Mladý svět. Naprosto zásadní úlohu pak sehrály fotografie všedního dne ve vývoji obrazové městské publikace. Ta se pod jejich vlivem výrazně proměnila směrem od podání historických památek města k životu ve městě jako takovém. Stěžejním dílem je Praha všedního dne od Ericha Einhorna, na kterou v koncepci navázaly další knihy jako Praha zasněná, Praha na listu růže, Praha a pražané, Brno či České Budějovice zblízka. Fotografie všedního dne tak měly obrovský dopad na široké publikum a vizuálně kultivovaly zdejší prostředí až do konce šedesátých let, byť vrcholná díla mnoha autorů vznikla již v druhé polovině let padesátých. Mnozí z nich pak fotografie všedního dne zasílali na takzvané mezinárodní fotografické salony, kde tento typ fotografie slavil mnoho úspěchů i ve světovém srovnání.

Czech name

Všední den v české fotografii 50. a 60. let

Czech description

Kniha Všední den představuje doposud poněkud opomíjenou skupinu fotografií, vytvořených v Československu v průběhu 50. a 60. let 20. století. Důvodů k dosavadní malé reflexi této skupiny děl je jistě více. Předně se jedná o relativně krátkou epizodu jaksi nenápadně „vloženou“ mezi těžkou degradaci média v rámci socialistického realismu a naopak jeho výrazné vzepětí v šedesátých letech. Za další se pohybujeme v době, kdy svá vrcholná díla – leckdy pochopitelně v ústraní a bez možnosti adekvátní prezentace – tvořila celá řada umělců nepochybně v celosvětovém kontextu důležitějších. Mám na mysli například Emilu Medkovou či Viléma Reichmanna, dokumentaristu Josefa Koudelku, ale i největšího českého fotografa Josefa Sudka. Právě jim bývá při zpracování těchto let věnována zásadní pozornost. Tato skutečnost ale nemění nic na faktu, že domácí fotografii na přelomu padesátých a šedesátých let opanovaly snímky zcela jiného ražení, které – díky svému masovému rozšíření v rámci periodického tisku a knih – zasáhly mnohem širší publikum než díla zmiňovaných velikánů českého umění. Snímky, pro něž se později vžilo pojmenování „fotografie všedního dne“ či „poezie všedního dne“. Předkládaná studie se snaží vymezit tuto skupinu děl proti dvěma předchozím etapám či proudům českého výtvarného umění. V první řadě proti tvorbě Skupiny 42 a to jak na základě programových cílů tohoto uskupení, tak na základě děl jediného fotografa skupiny, totiž Miroslava Háka. Jeho díla sice znázorňují všední a obyčejná místa – především pražská předměstí – nesou v sobě ale existenciální tíživost druhé světové války. Právě tato obsahová stránka odlišuje výrazně Hákova díla od fotografie všedního dne. Druhou etapou je umění socialistického realismu, které se stalo oficiálním a jediným tolerovaným uměleckým proudem po převzetí moci komunistickou stranou v Československu v roce 1948. Po několik následujících let se pak mohlo veřejně prezentovat jen umění úředně schválené a podřizující se především tezi o socialistickém obsahu uměleckého díla. Ten byl tím nejpodstatnějším, řemeslná či umělecká úroveň tvorby byla jen málo důležitá. Zmíněná situace vedla k velkému úpadku celého umění, fotografii nevyjímaje. Již po několika letech se ale proti takto vulgárnímu pojetí tvorby začala vymezovat celá řada autorů, a to prostřednictvím děl zaznamenávajících všední život lidí ve městě, všední den člověka. Mezi průkopníky těchto ideologicky jen těžko napadnutelných fotografií patřili Jiří Jeníček, Václav Jírů a Jan Beran. Všichni navázali na tradici meziválečné žurnalistické fotografie. Mezi jejich následníky patřili další fotografové, jako Karel Otto Hrubý, Miloš Budík, Soňa a Vladimír Skoupilovi, kteří pak v šedesátých letech založili v Brně skupinu Vox. V Brně podobné snímky vytvářel také uznávaný fotograf Bohuslav Burian a o generaci mladší Pavel Dias. Roku 1959 vznikla v Olomouci skupina Dofo, jež byla z velké části složena z amatérských fotografů zaměstnaných v tamější továrně Sigma Olomouc. Prostředí továrních dílen se především Ivu Přečkovi a Janu Hajnovi stalo základním námětem, který zaznamenávali všedně a na rozdíl od umění socialistického realismu ideologicky nezabarveně. K fotografii všedního dne měli blízko i další členové skupiny, především Rupert Kytka a Jaroslav Vávra. Celá řada autorů fotografie všedního dne působila pochopitelně také v Praze. Krom Jiřího Jeníčka a Václava Jírů je nutné jmenovat především rodačku z Tábora Marii Šechtlovou, Jaroslava Pacovského, Borise Baromykina či manžele Einhornovi. Erich Einhorn působil v druhé polovině padesátých let v redakci deníku Večerní Praha a právě použitím fotografií všedního dne v dobovém tisku, periodikách a obrazových publikacích se věnuje další část knihy. Ve sledované době se úroveň fotografického doprovodu periodik velmi zvýšila a redaktoři mnohdy sáhli právě po fotografiích všedního dne. Takovéto snímky doprovázely nejen časopisy o umění (Kultura, Kulturní tvorby, Literární noviny, Plamen, Host do domu), ale i časopisy jako Květy, Vlasta či Mladý svět. Naprosto zásadní úlohu pak sehrály fotografie všedního dne ve vývoji obrazové městské publikace. Ta se pod jejich vlivem výrazně proměnila směrem od podání historických památek města k životu ve městě jako takovém. Stěžejním dílem je Praha všedního dne od Ericha Einhorna, na kterou v koncepci navázaly další knihy jako Praha zasněná, Praha na listu růže, Praha a pražané, Brno či České Budějovice zblízka. Fotografie všedního dne tak měly obrovský dopad na široké publikum a vizuálně kultivovaly zdejší prostředí až do konce šedesátých let, byť vrcholná díla mnoha autorů vznikla již v druhé polovině let padesátých. Mnozí z nich pak fotografie všedního dne zasílali na takzvané mezinárodní fotografické salony, kde tento typ fotografie slavil mnoho úspěchů i ve světovém srovnání.

Type

B - Specialist book

CEP classification

—

OECD FORD branch

60401 - Arts, Art history

Project

—

Continuities

I - Institucionalni podpora na dlouhodoby koncepcni rozvoj vyzkumne organizace

Publication year

2018

Confidentiality

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

ISBN

978-80-88256-01-4

Number of pages

194

Publisher name

Arbor vitae, Univerzita Palackého v Olomouci, Galerie výtvarného umění v Chebu

Place of publication

Řevnice

UT code for WoS book

—