Czech garden art renaissance and baroque in the context of european development (1550-1720)

Result code in IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F62156489%3A43510%2F18%3A43913885" target="_blank" >RIV/62156489:43510/18:43913885 - isvavai.cz</a>

Result on the web

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Result language

čeština

Original language name

České zahradní umění renesance a baroka v kontextu evropského vývoje (1550-1720)

Original language description

Česká krajinářská architektura byla v minulosti vždy pevně spjata se západní kulturou a její tradicí zahrady. České zahrady, budované už v renesanci rodilými italskými umělci, v nejčistším a nezkresleném odrazu dokonale asimilovaly ducha a formu prototypu italské zahrady jako výchozí základ svého dalšího vývoje. Pozdější vlivy holandské a francouzské zahrady lze zřetelně sledovat v tvarosloví rostlinného detailu, v architektuře staveb, ojediněle i v uplatnění vody, málo však v celkovém měřítku či monumentalitě jejich kompozice a použití nekonečné perspektivy. Anglická krajinářská zahrada byla už svými ranými formami velmi blízká idyle arkadské krajiny, vstupující záměrně do prostoru českých formálních zahrad přelomu 17. a 18. století. Krajinářské zahrady přelomu 18. a 19. století zřetelně vykazují spříznění s německou školou sentimentálního romantismu, stejně tak jako spříznění s německým urbanismem 19. století, který uplatňoval zahradu a park v podobě hradebních prstenců, městských občanských parků a parkových systémů, a naznačoval nový fenomenální rozměr krajinářské architektury v budoucím 20. století. Druhá světová válka, poté železná opona a dalších 40 let totalitního režimu, tj. život více než dvou generací, znamenaly vážné narušení tradice a zahradní kultury a stagnaci přirozeného vývoje krajinářské architektury v českých zemích. V západním světě zatím krajinářská architektura vykrystalizovala do společenského umění, které originálním způsobem zrcadlí vztah člověka a přírody. Zprostředkovává její pochopení, přístupné vědomí člověka, stejně tak i krásu, komfort, rekreaci a kultivaci fyzickou i duševní. Česká kulturní tradice zahrady naopak skomírala a byla udržována spíše jen akademicky. Do jejího vývoje se postupně vetřela laická, ozdobnická kultura, vykreslující falešný obraz zahrady z populárních pořadů a literatury. Neznalost, neúcta, přezírání kulturní tradice a přírodních vztahů a souvislostí vedlo současně k ničení a pustošení starých zahrad a parků, drancování přírody a krajiny. Postupem času se mnohé změnilo ve prospěch silného společenského podvědomí, mobilizujícího k ochraně a zachování všeho živého v krajině, v sídlech, ve starých zahradách a parcích. Zahradní umění a krajinářská architektura byly postupně vmanipulovány do jakéhosi oboru tvorby a ochrany vše spasitelné zeleně. Vznik hodnotných nových komplexních děl krajinářské architektury je v té době spíše výjimkou. Počátek 90. let a období euforie jejich první poloviny přineslo oživení a několik hmatatelných počinů vzbuzujících naději. Byl to však předčasný optimismus. Zahrada se stala zbožím, prodává se a kupuje v nepřehledném prostředí, silově ovládaném partikulárními zájmy, které vedou k tržnímu vazalství spíše než k tvůrčí atmosféře a porozumění, v němž vítězí zahrada, která má tvář a ducha nové doby. Tři osvětově zaměřené výstavy, které během tří let seznámí širokou veřejnost s českým zahradním uměním a jeho vývojem v evropském, a v případě 19. a 20. století ve světovém kontextu, si kladou za cíl přispět k rehabilitaci zahrady jako kulturního prostředí. Zahrady, která se vyvíjela někde tisíce, jinde sice jen stovky let, ale v tradici, kterou je třeba znovu poznat, pochopit a obnovit. Záměrem je také představit českou zahradu jako součást dědictví západní kultury, která se vyvíjela plnohodnotně a v souvislostech s architekturou a uměním. V pochopení a uvědomění si těchto souvislostí je naděje do budoucna, že bude využito takřka magických možností zahrady v proměnách prostředí, v němž budeme žít. První výstava představuje především obrazovou formou na 32 velkoformátových panelech období renesance a baroka v zahradní kultuře, které poznamenalo tvář a charakter našich sídel i krajiny, a stalo se součástí naší kultury a národní identity. Srovnáním se světovými a mnohdy ikonickými zahradami Itálie, Francie a Anglie lze přesvědčivě konstatovat, že naše české zahrady mají obrovský potenciál stát se v budoucnu znovu tím, čím byly v minulosti. Jejich duch je neopustil, často v nich setrvává skrytě a čeká, až ho znovu probudíme k životu. Je třeba, aby co nejvíce lidí pochopilo a následně dokázalo ocenit jejich nadčasovou kulturní hodnotu. Hodnotu, která se nedá vyjádřit penězi, ale její pochopení podpoří nutnost velkorysejšího financování obnovných procesů umění jejich tvůrců jako společenskou kulturní prioritu. Renesanční a barokní zahrady jsou souborná umělecká díla, která vznikla spoluprací různě zaměřených tvůrců, majících společný cíl. Vedeni společným záměrem byli schopni vzájemně komunikovat, dokázali se domluvit společným jazykem a naplnit vizi vzdělaného a bohatého mecenáše, který sám byl tím jediným a hlavním tvůrcem, arbitrem a rozhodující autoritou. Jedině on svou volbou zodpovídal za to, že se naplní jeho očekávání a vize. On ovlivňoval, zda budou zhmotněny jeho představy o prostředí a obrazu jeho panství, ve kterém se natrvalo měla odrážet jeho osobnost, morální kvality a zbožnost, jeho vzdělanost, vztah k přírodě, k zemi a vesmíru, jeho lidské vlastnosti a lidskost obecně. Díky těmto ambicím feudálních elit vznikaly u nás nejen zahrady, ale i celé krajinné celky, které i do budoucna mohou být považovány za světové. Chybí k tomu jen málo, ale přesto se to může stát nedosažitelným. Je to obecné kulturní povědomí o zahradě, je to zahradní kultura a její tradice, a to nejen individuální, ale celé společnosti a státu. Cesta k tomuto cíli začíná oživením tradice zahradní kultury a poznáním a pochopením jejího vývoje. Od soudobých tvůrců - krajinářských architektů se očekávají hluboké znalosti a porozumění vývoji. Bez toho nelze vytvářet hodnotná individuální a originální díla. Čeká nás ale i dlouhodobý proces společenské osvěty, v oblasti školství i v mediích, jehož cílem bude vzbudit zájem o zahradní umění a o krajinářskou architekturu, vedoucí k pochopení jejich podstaty a jejich role v životě kulturní společnosti. K tomuto by mohla tato výstava být správným krokem a průvodcem.

Czech name

České zahradní umění renesance a baroka v kontextu evropského vývoje (1550-1720)

Czech description

Česká krajinářská architektura byla v minulosti vždy pevně spjata se západní kulturou a její tradicí zahrady. České zahrady, budované už v renesanci rodilými italskými umělci, v nejčistším a nezkresleném odrazu dokonale asimilovaly ducha a formu prototypu italské zahrady jako výchozí základ svého dalšího vývoje. Pozdější vlivy holandské a francouzské zahrady lze zřetelně sledovat v tvarosloví rostlinného detailu, v architektuře staveb, ojediněle i v uplatnění vody, málo však v celkovém měřítku či monumentalitě jejich kompozice a použití nekonečné perspektivy. Anglická krajinářská zahrada byla už svými ranými formami velmi blízká idyle arkadské krajiny, vstupující záměrně do prostoru českých formálních zahrad přelomu 17. a 18. století. Krajinářské zahrady přelomu 18. a 19. století zřetelně vykazují spříznění s německou školou sentimentálního romantismu, stejně tak jako spříznění s německým urbanismem 19. století, který uplatňoval zahradu a park v podobě hradebních prstenců, městských občanských parků a parkových systémů, a naznačoval nový fenomenální rozměr krajinářské architektury v budoucím 20. století. Druhá světová válka, poté železná opona a dalších 40 let totalitního režimu, tj. život více než dvou generací, znamenaly vážné narušení tradice a zahradní kultury a stagnaci přirozeného vývoje krajinářské architektury v českých zemích. V západním světě zatím krajinářská architektura vykrystalizovala do společenského umění, které originálním způsobem zrcadlí vztah člověka a přírody. Zprostředkovává její pochopení, přístupné vědomí člověka, stejně tak i krásu, komfort, rekreaci a kultivaci fyzickou i duševní. Česká kulturní tradice zahrady naopak skomírala a byla udržována spíše jen akademicky. Do jejího vývoje se postupně vetřela laická, ozdobnická kultura, vykreslující falešný obraz zahrady z populárních pořadů a literatury. Neznalost, neúcta, přezírání kulturní tradice a přírodních vztahů a souvislostí vedlo současně k ničení a pustošení starých zahrad a parků, drancování přírody a krajiny. Postupem času se mnohé změnilo ve prospěch silného společenského podvědomí, mobilizujícího k ochraně a zachování všeho živého v krajině, v sídlech, ve starých zahradách a parcích. Zahradní umění a krajinářská architektura byly postupně vmanipulovány do jakéhosi oboru tvorby a ochrany vše spasitelné zeleně. Vznik hodnotných nových komplexních děl krajinářské architektury je v té době spíše výjimkou. Počátek 90. let a období euforie jejich první poloviny přineslo oživení a několik hmatatelných počinů vzbuzujících naději. Byl to však předčasný optimismus. Zahrada se stala zbožím, prodává se a kupuje v nepřehledném prostředí, silově ovládaném partikulárními zájmy, které vedou k tržnímu vazalství spíše než k tvůrčí atmosféře a porozumění, v němž vítězí zahrada, která má tvář a ducha nové doby. Tři osvětově zaměřené výstavy, které během tří let seznámí širokou veřejnost s českým zahradním uměním a jeho vývojem v evropském, a v případě 19. a 20. století ve světovém kontextu, si kladou za cíl přispět k rehabilitaci zahrady jako kulturního prostředí. Zahrady, která se vyvíjela někde tisíce, jinde sice jen stovky let, ale v tradici, kterou je třeba znovu poznat, pochopit a obnovit. Záměrem je také představit českou zahradu jako součást dědictví západní kultury, která se vyvíjela plnohodnotně a v souvislostech s architekturou a uměním. V pochopení a uvědomění si těchto souvislostí je naděje do budoucna, že bude využito takřka magických možností zahrady v proměnách prostředí, v němž budeme žít. První výstava představuje především obrazovou formou na 32 velkoformátových panelech období renesance a baroka v zahradní kultuře, které poznamenalo tvář a charakter našich sídel i krajiny, a stalo se součástí naší kultury a národní identity. Srovnáním se světovými a mnohdy ikonickými zahradami Itálie, Francie a Anglie lze přesvědčivě konstatovat, že naše české zahrady mají obrovský potenciál stát se v budoucnu znovu tím, čím byly v minulosti. Jejich duch je neopustil, často v nich setrvává skrytě a čeká, až ho znovu probudíme k životu. Je třeba, aby co nejvíce lidí pochopilo a následně dokázalo ocenit jejich nadčasovou kulturní hodnotu. Hodnotu, která se nedá vyjádřit penězi, ale její pochopení podpoří nutnost velkorysejšího financování obnovných procesů umění jejich tvůrců jako společenskou kulturní prioritu. Renesanční a barokní zahrady jsou souborná umělecká díla, která vznikla spoluprací různě zaměřených tvůrců, majících společný cíl. Vedeni společným záměrem byli schopni vzájemně komunikovat, dokázali se domluvit společným jazykem a naplnit vizi vzdělaného a bohatého mecenáše, který sám byl tím jediným a hlavním tvůrcem, arbitrem a rozhodující autoritou. Jedině on svou volbou zodpovídal za to, že se naplní jeho očekávání a vize. On ovlivňoval, zda budou zhmotněny jeho představy o prostředí a obrazu jeho panství, ve kterém se natrvalo měla odrážet jeho osobnost, morální kvality a zbožnost, jeho vzdělanost, vztah k přírodě, k zemi a vesmíru, jeho lidské vlastnosti a lidskost obecně. Díky těmto ambicím feudálních elit vznikaly u nás nejen zahrady, ale i celé krajinné celky, které i do budoucna mohou být považovány za světové. Chybí k tomu jen málo, ale přesto se to může stát nedosažitelným. Je to obecné kulturní povědomí o zahradě, je to zahradní kultura a její tradice, a to nejen individuální, ale celé společnosti a státu. Cesta k tomuto cíli začíná oživením tradice zahradní kultury a poznáním a pochopením jejího vývoje. Od soudobých tvůrců - krajinářských architektů se očekávají hluboké znalosti a porozumění vývoji. Bez toho nelze vytvářet hodnotná individuální a originální díla. Čeká nás ale i dlouhodobý proces společenské osvěty, v oblasti školství i v mediích, jehož cílem bude vzbudit zájem o zahradní umění a o krajinářskou architekturu, vedoucí k pochopení jejich podstaty a jejich role v životě kulturní společnosti. K tomuto by mohla tato výstava být správným krokem a průvodcem.

Type

B - Specialist book

CEP classification

—

OECD FORD branch

60402 - Architectural design

Project

<a href="/en/project/DG16P02H053" target="_blank" >DG16P02H053: Czech Garden Art and Lansdcape Architecture in the Context of European Development</a><br>

Continuities

P - Projekt vyzkumu a vyvoje financovany z verejnych zdroju (s odkazem do CEP)

Publication year

2018

Confidentiality

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

ISBN

978-80-7509-566-4

Number of pages

197

Publisher name

Mendelova univerzita v Brně

Place of publication

Brno

UT code for WoS book

—