Kontext v pohybu: (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře

Kód výsledku v IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F60076658%3A12210%2F18%3A43897862" target="_blank" >RIV/60076658:12210/18:43897862 - isvavai.cz</a>

Výsledek na webu

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Jazyk výsledku

čeština

Název v původním jazyce

Kontext v pohybu: (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře

Popis výsledku v původním jazyce

Když se česká literární věda od počátku devadesátých let konečně mohla bez omezení rozhlížet po tom, co se děje ve světě, její pohled upoutala především hermeneutika a recepční estetika, poststrukturalismus či nový historismus, naratologie nebo teorie fikčních světů. Neopragmatismus, který od osmdesátých let prožívá především v americké filosofii a estetice pozoruhodnou renesanci, se však dočkal pozornosti jen minimální. Proč by mu tuto pozornost měla česká literární věda a estetika věnovat, jaké odpovědi může nabídnout na otázky, které si klade, a jaké podněty může přinést do diskusí, které vede, na to se pokoušejí odpovědět autoři této publikace. Její úvodní kapitola, nazvaná ‘Pragmatismus, neopragmatismus a literární věda’, se vrací ke klíčovým motivům pragmatismu a neopragmatismu s cílem pojmenovat, v čem spočívají, především však postihnout, v čem by mohly být pro současnou literární vědu inspirativní. Ukazuje, že angloamerická analytická filosofie i kontinentální teorie dospívají k filosofickému přesvědčení, které v mnoha ohledech s pragmatismem konvenuje – svým antiesencialismem, důrazem na historicitu, procesualitu a pluralitu rámovanou realitou sociální praxe, které zdůrazňoval už klasický pragmatismus a které zůstávají úhelnými kameny také myšlení neopragmatického. Následující kapitoly pak z perspektivy právě tohoto myšlení reflektují některé z otázek významně rezonujících v současné teorii literatury a kultury. Nejvýraznějším reprezentantem neopragmatismu je nepochybně Richard Rorty. Jemu je věnována kapitola ‘Ironik, který chtěl být pomocníkem básníka: Neopragmatismus Richarda Rortyho a dilemata literárního vědce‘. Soustředí se na jeho historizující nominalistickou vizi lidské kultury, jak ji představuje kniha Nahodilost, ironie a solidarita. Nad Rortyho texty o nahodilosti jazyka a lidské osobnosti, o metafyzice a ironii či o touze po sebeutváření a touze po spravedlivější a svobodnější společnosti se ptá, jakou roli má v takové vizi umění. Zároveň se pokouší dovodit konsekvence Rortyho úvah v souvislostech literárněvědných – také v myšlení o literatuře bychom mohli odlišovat metafyziku a ironii, normální a abnormální diskurs, ale také poukazovat na nahodilost kategorií, s nimiž literární vědec pracuje a které mohou být redefinovány. Pro pragmatismus je charakteristická nechuť k metafyzickým konceptům, které nemají žádný vztah k naší rozporuplné životní praxi. Také v rámci myšlení o literatuře někdy bývá odlišována praxe, tzn. psaní o konkrétních literárních dílech, od abstraktní teorie. K čemu je literární teorie vůbec dobrá? Není – z pragmatické perspektivy viděno – jen únikem od praxe, jak píší S. Knapp a W. B. Michaels v příznačně nazvaném článku ‘Proti teorii’? Těmto otázkám se věnuje kapitola nazvaná ‘K čemu je literární teorie: Smysl a funkce literární teorie z neopragmatického hlediska’. Poukazuje na závislost „literárněvědné praxe“ na teorii, díky které vůbec v permanentním aktu negociace cosi jako literaturu identifikujeme a díky které také máme k dispozici slovník, jímž jsou konkrétní literární díla popisována. Nové teorie utvářejí nové pojmové nástroje, které mohou být novými instrumenty v konkrétní diskusi – instrumenty, které rozvíjejí možnosti, jak o literatuře uvažovat. Jedním z klíčových témat literární vědy je otázka interpretace, jejích cílů, hranic a limitů. Neopragmatický pohled (či spíše pohledy) na toto téma reflektují hned tři kapitoly této knihy: ‘(Neo)pragmatické náhledy na literární interpretaci a to, co je pod ní’, ‘Interpretace, negociace, „pravidla hry“ a „rituální akty“ (Textové fetiše II)’ a ‘Na obhajobu použití: Hranice a kritéria interpretace uměleckého textu (z neopragmatické perspektivy)’. Diskutován je v nich koncept Knappa a Michaelse, Rortyho polemika s Ecovým pojetím interpretace vs. použití, úvahy Stanleyho Fishe o roli interpretační komunity či Shustermanova polemika se směšováním rozumění a interpretace a následná obhajoba jednoduchého amatérského čtení zaměřeného na prosté porozumění. Pozornost je věnována také Iserově analýze procesu čtení, ve kterém lze nalézt myšlenky úzce související s pragmatickou filosofií a literární teorií. Také literární historik musí reflektovat možnosti a limity úvah o literatuře v jejím vývoji a historickém ukotvení, nechce-li zůstat v zajetí pouze převzatých myšlenkových schémat, zděděných slovníků a postupů. Kapitola ‘Co lze slovy dělat s dějinami literatury v dějinném čase’ je právě takovou úvahou vycházející z pragmatické víry, která je založená na skepsi k možnostem odhalení pravdy o objektivním světě a jeho esenci a která vychází z vědomí, že řeč literárního historika o objektech a morfologických tvarech literárního světa a historie je pouze jeho rozvrhem (a tedy jeho odpovědností). Jak dovozuje, v intencích takto pojaté literární historie nemá cenu pracovat s jakkoli přeurčeným kritériem správnosti či nesprávnosti, ale jen s kritériem aplikovatelnosti či neaplikovatelnosti, resp. užitečnosti a neužitečnosti. Cílem takto pojaté literární historie je – stejně jako u literární teorie – rozšíření možností řeči o literatuře, tedy vytvoření nových slovníků a nových způsobů jejího popisu. Závěrečná kapitola nazvaná ‘Estetická hodnota děl populární kultury v pragmatickém pojetí Richarda Shustermana’ se věnuje textům, v nichž tento neopragmatický estetik a filozof koncipuje v průběhu více než dvaceti let svoje pojetí populárního umění a jeho začlenění do širšího estetického konceptu umění a kultury. Shustermanovy úvahy představují typ myšlení, které programově nepracuje s tradičními a produktivními pojmy klasifikace a rozdílu, ale naopak akcentuje možnosti kontinua, splývání či pozvolného přecházení. Ukazuje, jak jeho výchozí úsilí o legitimizaci populárního umění na poli estetiky postupně přerůstá v samorodý koncept umění života, v němž už centrální roli nehraje charakter díla, ale princip somaestetiky.

Název v anglickém jazyce

Context in Motion: (Neo)pragmatic Thoughts on Literature and Culture

Popis výsledku anglicky

When Czech literary history and theory of the early 1990s freely looked beyond borders that had been safeguarded by the Iron Curtain for decades, the astonishment came from Hermeneutics, Reader-Response Theories, Post-Structuralism, New Historicism, narratology or theories of fictional worlds. Neo-Pragmatism, though enjoying its renaissance in American philosophy and aesthetics since the 1980s, did not, however, win the hearts of Czech literary historians and theorists. The present book attempts to respond to such condition and to raise questions: Why should we pay attention to the impulses of neo-pragmatic thought? How can Neo-Pragmatism respond to answers that have occupied recent Czech thinking about literature? Can we find any impulses of Neo-Pragmatism that would offer insights into our debates and inquiries? The book opens with the chapter ‘Pragmatism, Neo-Pragmatism and Literary Criticism’, which outlines the key notions of Pragmatism and Neo-Pragmatism. Such an outline should function like a repertoire of potential inspirations. The chapter puts aside a seeming divide between pragmatic tradition and the tradition of Anglo-American analytical and continental philosophy. It argues that in previous decades, analytical and continental philosophy moved towards anti-essentialism, paid more and more attention to the historicity, processual event-like character, and plurality framed with respect to the reality of social praxis. Such notions played key roles in the times of classic Pragmatism and they are the cornerstones even of recent Neo-Pragmatism. The chapters that follow focus on such notions and they try to develop some of the key questions resonating in literary criticism in the Czech context. Undoubtedly, Richard Rorty has been seen as the most representative figure of American Neo-Pragmatism. He is the subject of the chapter ‘The Ironic that Intended to Become the Helper of a Poet: Neo-Pragmatism of Richard Rorty and the Dilemmas of a Literary Scholar‘. The chapter analyses Rorty&apos;s nominalist vision of human culture, coined with a sense for historicity in his book Contingency, Irony, and Solidarity. The analysis focuses on the role of arts in Rorty&apos;s vision with regard to his concepts of contingency in language and personal identity and his thoughts on metaphysics, irony and desire for self-improvement and for societies based on more freedom and justice. The essay attempts to transport Rorty&apos;s thoughts from the realm of philosophy into the realm of literary history and theory: When thinking about literature, we should also distinguish metaphysics and irony, standard and non-standard discourses. After all, most of the categories taken for granted by majority of literary scholars can also be approached from the point of their contingency and thus can be subjected to their re-definitions. Pragmatism has always been hostile to all kinds of metaphysical concepts deprived of any connection to our practical living, however ambiguous such a living may be. Our academic reflection of literature tends also to distinguish between praxis, e.g. analyses of distinctive fictional texts and their authors, and theory as a realm of abstraction. Can literary theory offer anything useful? Should not we perceive theory from the pragmatic point of view as an escape from praxis, as S. Knapp and W. B. Michaels suggest with the help of their title ‘Against Theory? The chapter entitled ‘Why Literary Theory: Sense and Function of Literary Theory from the Neo-Pragmatic Point of View’ raises such a question. The argument goes on to show the dependence of praxis of literary criticism on theory: It is thanks to the theory that we are capable to identify literature in a permanent act of negotiation; it is theory that offers us a vocabulary that allows to describe and interpret distinctive pieces of fiction. Newly arriving theories build up new terminological tools we can use as instruments in particular debates. Such instruments eventually broaden the scope of options we have to think and talk about literature. The notion of aims, borders, and limits of interpretation has been one of the key themes of literary theory in recent decades. The Neo-Pragmatic view (or views, better saying) of interpretation is the central theme of the three chapters that follow: ‘(Neo-)Pragmatic Views of Interpreting Literature and All that is Beneath’, ‘Interpretation, Negotiation, “Rules of the Game” and “Acts of Ritual” (Textual Fetishes II)’ and ‘A Plea for Utilization: Borders and Criteria of Interpreting a Work of Art (from Neo-Pragmatic Perspective)’. These essays respond to the concepts of Knapp and Michaels, Rorty&apos;s polemical account of interpretation and utilization according to Umberto Eco, Stanley Fish&apos;s construct of interpretative communities, and Shusterman&apos;s attempt to distinguish between interpretation and understanding, developed into his plea for simple amateurish reading that aims at mere understanding. Wolfgang Iser&apos;s analysis of the process of reading has been also involved since it offers ideas that gets in touch with the philosophy and literary theory of Neo-Pragmatic type. The need to respond to the opportunities and limits any type of thinking about literature presents applies also to literary historians. Especially if they do not want to become prisoners of schematic approaches and inherited vocabularies or methods. The chapter ‘How to Do Literary Histories in Historical Times with Words’ offers such a way of thinking, based on pragmatic faith, rather sceptical towards any notions of objective world and its essences. The chapter stresses that any positioning of objects and morphological shapes of the world of literature is always a mere plan of each literary historian. Moreover, the construction of such a plan depends always on his/her responsibility. Such a concept of literary history attempts to eliminate the binary oppositions of truth/lie to give space to the criteria of applicable/non-applicable or useful/useless. Literary history coined in such a way aims — analogically to literary theory — at broadening the options of how to speak about literature. It aims at the production of new vocabularies and new ways of conceptual frames for literature. The final chapter entitled ‘Aesthetic Value of the Works of Popular Culture according to the Pragmatic Concept of Richard Shusterman’ focuses on Shusterman&apos;s texts that coined his concept of popular arts, aiming to incorporate such types of art into a broader aesthetic concept of arts and culture. The chapter analyses Shusterman&apos;s attempts to avoid the historical terms based on classifications and distinctions, substituted by the ideas of fluency, coalescence, and motion. Paying attention to the chronological development and original contexts of Shusterman&apos;s texts, the analysis shows that his original attempt to legitimize the popular arts at the field of academic aesthetics shifted into an autonomous concept of the art of living. Such a shift positions the character of the artwork into the periphery to grant the central position to the newly coined idea of somaesthetics.

Druh

B - Odborná kniha

CEP obor

—

OECD FORD obor

60205 - Literary theory

Projekt

<a href="/cs/project/GA15-22141S" target="_blank" >GA15-22141S: Neopragmatické myšlení a literární věda</a><br>

Návaznosti

P - Projekt vyzkumu a vyvoje financovany z verejnych zdroju (s odkazem do CEP)

Rok uplatnění

2018

Kód důvěrnosti údajů

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

ISBN

978-80-7470-220-4

Počet stran knihy

296

Název nakladatele

Akropolis

Místo vydání

Praha

Kód UT WoS knihy

—