Holocentromeres can consist of merely a few megabase-sized satellite arrays
Identifikátory výsledku
Kód výsledku v IS VaVaI
<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F60077344%3A_____%2F23%3A00584244" target="_blank" >RIV/60077344:_____/23:00584244 - isvavai.cz</a>
Výsledek na webu
<a href="https://www.nature.com/articles/s41467-023-38922-7" target="_blank" >https://www.nature.com/articles/s41467-023-38922-7</a>
DOI - Digital Object Identifier
<a href="http://dx.doi.org/10.1038/s41467-023-38922-7" target="_blank" >10.1038/s41467-023-38922-7</a>
Alternativní jazyky
Jazyk výsledku
angličtina
Název v původním jazyce
Holocentromeres can consist of merely a few megabase-sized satellite arrays
Popis výsledku v původním jazyce
The centromere is the chromosome region where microtubules attach during cell division. In contrast to monocentric chromosomes with one centromere, holocentric species usually distribute hundreds of centromere units along the entire chromatid. We assembled the chromosome-scale reference genome and analyzed the holocentromere and (epi)genome organization of the lilioid Chionographis japonica. Remarkably, each of its holocentric chromatids consists of only 7 to 11 evenly spacedmegabase-sized centromere-specific histone H3-positive units. These units contain satellite arrays of 23 and 28 bp-long monomers capable of forming palindromic structures. Like monocentric species, C. japonica forms clustered centromeres in chromocenters at interphase. In addition, the large-scale eu- and heterochromatin arrangement differs between C. japonica and other known holocentric species. Finally, using polymer simulations, we model the formation of prometaphase line-like holocentromeres from interphase centromere clusters. Our findings broaden the knowledge about centromere diversity, showing that holocentricity is not restricted to species with numerous and small centromere units.
Název v anglickém jazyce
Holocentromeres can consist of merely a few megabase-sized satellite arrays
Popis výsledku anglicky
The centromere is the chromosome region where microtubules attach during cell division. In contrast to monocentric chromosomes with one centromere, holocentric species usually distribute hundreds of centromere units along the entire chromatid. We assembled the chromosome-scale reference genome and analyzed the holocentromere and (epi)genome organization of the lilioid Chionographis japonica. Remarkably, each of its holocentric chromatids consists of only 7 to 11 evenly spacedmegabase-sized centromere-specific histone H3-positive units. These units contain satellite arrays of 23 and 28 bp-long monomers capable of forming palindromic structures. Like monocentric species, C. japonica forms clustered centromeres in chromocenters at interphase. In addition, the large-scale eu- and heterochromatin arrangement differs between C. japonica and other known holocentric species. Finally, using polymer simulations, we model the formation of prometaphase line-like holocentromeres from interphase centromere clusters. Our findings broaden the knowledge about centromere diversity, showing that holocentricity is not restricted to species with numerous and small centromere units.
Klasifikace
Druh
J<sub>imp</sub> - Článek v periodiku v databázi Web of Science
CEP obor
—
OECD FORD obor
10603 - Genetics and heredity (medical genetics to be 3)
Návaznosti výsledku
Projekt
<a href="/cs/project/GA20-25440S" target="_blank" >GA20-25440S: Změny ve složení a struktuře kinetochoru spojené se vznikem holocentrických chromozómů</a><br>
Návaznosti
I - Institucionalni podpora na dlouhodoby koncepcni rozvoj vyzkumne organizace
Ostatní
Rok uplatnění
2023
Kód důvěrnosti údajů
S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů
Údaje specifické pro druh výsledku
Název periodika
Nature Communications
ISSN
2041-1723
e-ISSN
2041-1723
Svazek periodika
14
Číslo periodika v rámci svazku
1
Stát vydavatele periodika
US - Spojené státy americké
Počet stran výsledku
17
Strana od-do
3502
Kód UT WoS článku
001061547600036
EID výsledku v databázi Scopus
2-s2.0-85161926507