Počátky českého kurátorství: předběžné ohledání

Kód výsledku v IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F60461446%3A52810%2F20%3AN0000042" target="_blank" >RIV/60461446:52810/20:N0000042 - isvavai.cz</a>

Výsledek na webu

<a href="https://dejinyumeni.cz/category/sjezdy-historiku-umeni/6-sjezd-historiku-umeni/" target="_blank" >https://dejinyumeni.cz/category/sjezdy-historiku-umeni/6-sjezd-historiku-umeni/</a>

DOI - Digital Object Identifier

—

Jazyk výsledku

čeština

Název v původním jazyce

Počátky českého kurátorství: předběžné ohledání

Popis výsledku v původním jazyce

Na přelomu 60. a 70. let 20. století se z komisaře výstav stává v západním světě komplexnější figura: k odborné a organizační práci často přibývá nárok na autorské gesto, kterým se kurátor snaží celek výstavy pojmout jako svou vlastní výpověď. České prostředí prošlo jiným vývojem než dění v uměleckých centrech, podobný proces přišel počátkem 90. let, přičemž sebereflexe kurátorství nastává ještě později, až kolem roku 2005. Nicméně kořeny kurátorství, jak jej chápeme dnes, můžeme hledat už dříve, nejpozději v 60. letech, kdy několik osobností překročilo utilitární roli organizátora a skrze pořádání výstav soustředěně prosazovalo svůj pohled a ovlivňovalo aktuální vývoj. Takoví kurátoři (možná vhodnější by byl pojem proto-kurátor nebo pre-kurátor) se rekrutovali z více stran. Jednalo se vedoucí výstavních komisí tzv. malých galerií (např. Jindřich Chalupecký nebo Ludmila Vachtová), jejichž pozice byla ustavena institucionálními změnami po přelomovém Sjezdu československých výtvarných umělců v roce 1964, díky němuž se v Československu narušilo centrální plánování výstavních aktivit. Ale byli to také příležitostní kurátoři, rovněž vesměs činní kritici umění (např. Jiří Padrta, Eva Petrová, Luděk Novák nebo František Šmejkal). Většinou byli advokáty tendence, o níž psali a kterou rozpracovávali teoreticky. Je zatím otázkou, jakou přesně roli sehrálo médium výstavy při prosazování jejich témat, ale je zcela zřejmé, že výraznou, neboť na rozdíl od předchozích generací kritiků měli potřebu doplnit svou teoretickou a kritickou pozici i o praktickou rovinu. Dalšími kurátory, kteří výstavami sledovali soudobé umění, byli ti, kteří tak činili z vnějších, institucionálních důvodů. Byli to většinou významní funkcionáři, představitelé státních institucí nebo profesních organizací, kteří zajišťovali především (re)prezentaci československého umění v zahraničí (např. Jiří Kotalík). Rovněž se zabývám otázkou umělců-kurátorů, neboť je paradoxní, že gesto umělce, a ne kurátora, spustilo v této době také v podstatě jedinou širší debatu týkající se vystavování a otázek, které si dnes spojujeme s kurátorstvím (jednalo se o polemiku vyvolanou Ivanem Jirousem nad instalací výstavy Konfrontace II v pražské Galerii Nova v roce 1970 od Stanislava Kolíbala). V příspěvku jsem se především pokusila zdůraznit, že historii kurátorství, které dnes nabývá na důležitosti v souvislosti s nynější podobou uměleckého provozu, zatím nebyla v českém prostředí věnovaná dostatečná pozornost, a naznačit možné okruhy problémů pro další studium.

Název v anglickém jazyce

The Beginnings of Czech Curation: a Preliminary Account

Popis výsledku anglicky

At the turn of the 1960s and 1970s, the exhibition commissioner became a more complex figure in the Western world. Previously an organiser and specialist in a given field, they now became creative figures in their own right, with the exhibitions they organised offering their own personal statement. Developments in Czechoslovakia followed a different course to those in the art centres, and a similar process took place in the early 1990s, with the self-reflection of curation taking place even later, sometime around 2005. Nevertheless, the roots of curation, as we understand the term today, can be traced back even further, to at least the 1960s, when several figures transcended the utilitarian role of event manager and, through the organisation of exhibitions, promoted their own vision and exercised a huge influence on current developments. Such curators (perhaps more appropriate would be the term proto-curator or pre-curator) converged from different directions. They included the heads of exhibition commissions of what were called small galleries (e.g. Jindřich Chalupecký and Ludmila Vachtová), whose position was established by institutional changes that took place after the groundbreaking Congress of the Union of Fine Arts in 1964, which shook up the central planning of exhibitions in Czechoslovakia. However, they were also occasional curators who doubled as art critics (e.g. Jiří Padrta, Eva Petrová, Luděk Novák and František Šmejkal), for whom curation offered the possibility of exploring in practice the tendencies they had written about in theory. It is still open to question what precise role the medium of the exhibition played in the promotion of their pet subjects. However, it is clear that it must have been significant, since, unlike the previous generations of critics, they needed to supplement their theoretical and critical position with practical activities. Other curators who tracked contemporary art through the medium of the exhibition were those who did so for external, institutional reasons. They were mostly important officials, representatives of state institutions or professional organisations, who were responsible above all for the (re)presentation of Czechoslovak art abroad (e.g. Jiří Kotalík). I also examine the figure of the artist-cum-curator, since at that time, paradoxically, it was a gesture made by an artist rather than a curator that triggered what was basically the only wider-ranging debate relating to exhibitions and questions that these days we associate with curation (I am referring to the polemic provoked by Ivan Jirous regarding the installation by Stanislav Kolíbal at the exhibition Konfrontace II / Confrontations II at the Galerie Nova in Prague in 1970). In the article I emphasise that the history of curation, which is today gaining in importance in connection with the current form of artistic operations, has not been paid sufficient attention in the Czech Republic, and I sketch out some problematic areas for further research.

Druh

C - Kapitola v odborné knize

CEP obor

—

OECD FORD obor

60401 - Arts, Art history

Projekt

—

Návaznosti

I - Institucionalni podpora na dlouhodoby koncepcni rozvoj vyzkumne organizace

Rok uplatnění

2020

Kód důvěrnosti údajů

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

Název knihy nebo sborníku

Tvůrce jako předmět dějin umění. Pozice autora po jeho „smrti“. Sborník 6. sjezdu historiků umění

ISBN

978-80-88283-35-5

Počet stran výsledku

10

Strana od-do

126-135

Počet stran knihy

323

Název nakladatele

Artefactum, nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR, v.v.i., ve spolupráci s Uměleckohistorickou společností

Místo vydání

Praha

Kód UT WoS kapitoly

—