Osud kolena po parciální meniskektomii: analýza klinických a radiologických výsledků po minimálně 5 letech sledování.

Kód výsledku v IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F61989592%3A15110%2F21%3A73607312" target="_blank" >RIV/61989592:15110/21:73607312 - isvavai.cz</a>

Výsledek na webu

<a href="https://www.prolekare.cz/casopisy/ceska-revmatologie/2021-1-28/osud-kolena-po-parcialni-meniskektomii-analyza-klinickych-a-radiologickych-vysledku-po-minimalne-5-letech-sledovani-127516" target="_blank" >https://www.prolekare.cz/casopisy/ceska-revmatologie/2021-1-28/osud-kolena-po-parcialni-meniskektomii-analyza-klinickych-a-radiologickych-vysledku-po-minimalne-5-letech-sledovani-127516</a>

DOI - Digital Object Identifier

—

Jazyk výsledku

čeština

Název v původním jazyce

Osud kolena po parciální meniskektomii: analýza klinických a radiologických výsledků po minimálně 5 letech sledování.

Popis výsledku v původním jazyce

Meniskus je fibroelastická chrupavčitá struktura, která přispívá významně k plné a dlouhodobé funkci kolena. Konkrétně se podílí na jeho stabilitě, tlumení nárazů na kloubní plochy při zátěži, zlepšuje jeho kongruenci, propriocepci a lubrikaci (1). Jednou z nejdůležitějších funkcí je přenos osové zátěže do obvodu menisku (2). Neschopnost poškozeného menisku odolávat „obručovému“ zatížení vede k přetížení tibiofemorálního kloubu (3). Zvýšená mechanická zátěž způsobuje mimo jiné buněčnou smrt chondrocytů a vede ke strukturálnímu poškození chondrální matrix (4). Poškození menisku úrazem nebo degenerací je známým rizikovým faktorem předčasného rozvoje osteoartrózy (OA) kolena. Prevalence poškození menisku narůstá s věkem a mění se i typ léze podle etiologie. Odhaduje se, že podíl traumatických lézí menisku u pacientů ve středním a vyšším věku by mohl být menší než 30 %, zatímco podíl degenerativních ruptur vyšší než 50 % v závislosti na konkrétním věku (5). Navíc se zdá, že intaktní meniskus má menší pravděpodobnost vzniku traumatické léze v porovnání s degenerativně změněným (6). Ještě v nedávné minulosti byly artroskopické parciální meniskektomie (APM) považovány za jedinou možnost jak ulevit pacientům se symptomatickou lézí menisku, a prováděly se proto v masovém měřítku. Některé studie s delším sledováním pacientů však upozorňovaly na to, že po meniskektomii může dojít k akceleraci OA kolena (7), protože koleno po APM ztrácí – v závislosti na jejím rozsahu – funkce, které intaktní meniskus poskytuje. V současnosti se proto prosazuje mnohem diferencovanější přístup k pacientům středního a vyššího věku s lézí menisku (8), přestože některé studie poukazují na dobré klinické výsledky APM (9). Existují dokonce studie, které klinický výsledek APM zpochybňují a naznačují, že u určitých lézí menisku bychom si měli vystačit s řádně vedenou fyzioterapií (10). Z naznačeného a nutně selektivního přehledu vyplývá otázka: Jak si vedou v dlouhodobé perspektivě kolena po APM? Cílem práce proto bylo zjistit radiologické a klinické výsledky APM u pacientů s minimální dobou sledování 5 let. Předpokládali jsme rovněž, že po vyhodnocení literatury za posledních 20 let bude možné zaktualizovat doporučené postupy pro léčbu léze menisků u pacientů nad 40 let věku.

Název v anglickém jazyce

The fate of a knee after partial meniscectomy: a review of radiological and clinical outcomes with at least 5-year follow-up.

Popis výsledku anglicky

Objective: Our aim was to identify the effect of arthroscopic partial meniscectomy (APM) on the knee joint during longterm follow-up in terms of osteoarthritis (OA) progression. Methods: We systematically searched medical databases – PubMed, MEDLINE, Embase, Web of Science, using key words: „partial meniscectomy“, „osteoarthritis“, „outcome“. The search was limited to the period from 2000 to 2020, including only studies with a minimum of 60 months of follow-up. We extracted radiological results – primary outcomes and clinical results – secondary outcomes. Results: Eight clinical studies met the inclusion and exclusion criteria. Mean follow-up was 88 months. We noticed a progression in osteoarthritis of one or more degrees after APM in every included article. Osteoarthritis progression rate was 36.3% of patients from the entire group. The clinical results are in contrast with the radiological findings; we observed an improvement in all subjective evaluations when comparing preoperative and postoperative values. Conclusion: When indicating APM, the orthopedic surgeon must consider the possibility of future osteoarthritis progression, as APM in middle-aged/elderly patients can be an impulse of OA progression. On the other hand, there is no doubt that APM achieves good clinical results, including self-assessment (PROMIS). A much finer algorithm for the management of symptomatic meniscal lesions of knees with OA would certainly be a rational solution. It should distinguish between patients who can benefit from APM in the long run. For others, well-conducted physiotherapy followed by individual training is indicated. Considering the heterogeneity of studies included into this review, future prospectively conducted studies with up-to-date design are needed.

Druh

J_ost - Ostatní články v recenzovaných periodicích

CEP obor

—

OECD FORD obor

30211 - Orthopaedics

Projekt

—

Návaznosti

I - Institucionalni podpora na dlouhodoby koncepcni rozvoj vyzkumne organizace

Rok uplatnění

2021

Kód důvěrnosti údajů

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

Název periodika

Česká revmatologie

ISSN

1210-7905

e-ISSN

—

Svazek periodika

29

Číslo periodika v rámci svazku

1

Stát vydavatele periodika

CZ - Česká republika

Počet stran výsledku

9

Strana od-do

20-28

Kód UT WoS článku

—

EID výsledku v databázi Scopus

—