Mílétská filosofie jako aristotelská konstrukce. Studie o základních pojmech a představách

Kód výsledku v IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F61989592%3A15210%2F18%3A73589908" target="_blank" >RIV/61989592:15210/18:73589908 - isvavai.cz</a>

Výsledek na webu

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Jazyk výsledku

čeština

Název v původním jazyce

Mílétská filosofie jako aristotelská konstrukce. Studie o základních pojmech a představách

Popis výsledku v původním jazyce

V předkládané studii se pokouším ukázat, že to, co se běžně považuje za hlavní rys mílétské filosofie (totiž hledání arché, respektive pokus o kauzální vysvětlení světa na základě arché), nepředstavuje autentickou snahu Míléťanů, nýbrž pouze aristotelskou interpretaci. Analýza klíčových pojmů, jejichž prostřednictvím Aristotelés interpretuje Míléťany, respektive své předchůdce obecně (zejména arché, aitia a fysis), totiž naznačuje, že se jedná vesměs o Aristotelovy vlastní pojmy, které rozhodně nepatřily do slovníku mílétských filosofů. Oproti běžným interpretacím, které spojují s Míléťany především pojem arché, se ukazuje, že pochází z matematiky. Dříve, než ho začal koncipovat v ontologickém smyslu synonymním s pojmem příčina, ho Aristotelés používal ve významu axióm, a to v rámci axiomaticko-deduktivního založení vědění z Druhých Analytik, které vychází z matematiky 5. či 4. stol. př. n. l. (kapitola III.). Připomeňme, že arché neboli princip představuje jeden z klíčových pojmů Aristotelova vlastního myšlení. Pro pochopení Aristotelova přístupu k předchůdcům je dále klíčové jeho tvrzení z Metafyziky, že je zjevné (délon), že jeho předchůdci hovořili o příčinách (Met. I,3). Abychom mohli porozumět tomu, jak Aristotelés tuto zjevnost pojímal, bylo třeba zjistit, kdy se v řeckém myšlení objevuje nějaká propracovanější koncepce příčinnosti. To – jak se zdá – bylo až v druhé polovině 5. stol. př. n. l. u hippokratovských lékařů (kapitola IV.1.). Zjevnost, kterou měl Aristotelés na mysli, tedy patrně nesouvisí s tím, že by Míléťané sami hovořili o příčinách, ale spíš s jeho vlastní koncepcí vědění (respektive filosofie), jejímž kritériem jsou právě příčiny a principy (kapitola IV.2.). Protože Aristotelés považoval Míléťany za filosofy (kteří měli jako takoví usilovat o vědění), museli z jeho hlediska i zjevně uznávat nějaké příčiny. Má ovšem Aristotelés sám nějaké ospravedlnění pro takovou anachronistickou interpretaci Míléťanů? Zohledníme-li Aristotelovu filosoficko-vědeckou metodu, jejímuž důkladnému rozboru je věnována kapitola V. a která se zakládá na uznávaných názorech (endoxa, fainomena), zdá se, že Aristotelés využíval názory svých předchůdců jako endoxa. Ukazuje se, že endoxa nepředstavují historicky věrné myšlenky, ale velmi účelově a svévolně utvořené stylizace, které slouží především účelům vlastního Aristotelova zkoumání (kapitola VI.). Na pozadí těchto zjištění (doplněných o charakteristiku doxografických zpráv v kapitole VII.) se pokoušíme v poslední kapitole o interpretaci tří mílétských myslitelů. Mimo jiné se ukazuje, že pojem to apeiron nezavedl Anaximandros (jak se běžně předpokládá), nýbrž se jedná až o Theofrastovu inovaci, respektive uznávaný názor (endoxon); Aristotelés tento pojem Anaximandrovi nikdy nepřipsal. Anaximenův pojem aér neoznačoval primárně průhledný atmosférický vzduch, schopný procházet vratným procesem živlových změn, ale spíš vlhkou mlhu, z níž vznikl svět. Za hlavní filosofický přínos Míléťanů lze tak považovat vytvoření obdivuhodných kosmogonicko-kosmologických modelů, jež poprvé v dějinách umožňovaly vysvětlit fungování světa přirozeným způsobem, tj. bez zásahů bohů.

Název v anglickém jazyce

Milesian Philosophy as an Aristotelian Construction. A Study on Basic Concepts and Images

Popis výsledku anglicky

As is well-known, no Pre-Socratic text survived as a whole. All we have are the so-called fragments or citations from their works preserved by later authors. The main challenge in dealing with the first Milesian philosophers (i.e., Thales, Anaximander, Anaximenes) is, however, that no direct citation from their works survived. The extant textual evidence requires a rather specific approach to the Milesian thought. Before starting to interpret the indirect reports on the Milesians, it is first necessary to inquire into the context in which the information occurs. Thus, what is usually considered to be the main feature of the Milesian philosophy (namely the search for archē) is also only a later Aristotelian interpretation, not a genuine concern of the Milesians. As the analysis of Aristotle’s Posterior Analytics suggests, the term archē which plays a crucial role in Aristotle’s own thought seems to come from the fifth-century mathematics, not from the Milesian thought (cf. chapter III.). For the understanding of Aristotle’s approach to his predecessors it is crucial to understand his statement from the first book of the Metaphysics that it is evident (dēlon) that his predecessors have spoken of some principles and causes (Met. I,1 983b3). At first sight, Aristotle’s statement could be interpreted as meaning that his predecessors searched for causes. By closely looking, however, the Pre-Socratics were not interested in a search for causes, nor did they dispose of a concept of causality. Since, according to Aristotle, philosophy is based on knowledge (epistēmē), which is in turn based on causes and principles, Aristotle seems to have presupposed that his philosophical predecessors had to acknowledge some kind of causes, otherwise they could not be taken to be philosophers. In other words, the evidence of which Aristotle speaks stems from his own conception of knowledge, not from the peculiarity of Pre-Socratic preoccupation (cf. chapter IV.2). How could Aristotle justify such an anachronistic interpretation of the Milesians based on his own conception of knowledge and, thereby, on his own concepts archē and aitia? We have to look at his philosophic or scientific method which he employs as a tool for attaining principles of knowledge and which, in contrast to deduction (syllogismos) or scientific prove (apodeixis), he applies in most of his extant writings. His heuristic method is dialectic, proceeding from reputable opinions (endoxa, cf. chapter V.). Since Aristotle usually uses his predecessors’ views as starting-points of his own philosophical inquiry, and since endoxa are conceived of as starting-points of his method, we can conclude that he takes his predecessors’ thought to be endoxa. As the analysis of endoxa in the first book of the Physics suggests, in serving Aristotle’s philosophical purposes endoxa are considerably adapted, even distorted versions of original Pre-Socratic thoughts. Aristotle thus seems to take his predecessors’ views to be a useful and important source of endoxa (cf. chapter VI.). Only after these investigations (and after briefly dealing with doxography, cf. chapter VII.) we can finally embark on the close examination of the three Milesians (cf. chapter VIII.). As to Anaximander’s concept apeiron, it turns out to be an innovation of Theophrastus or rather an endoxon. Although Anaximenes is usually credited with the conception of atmospheric air as a generating principle capable of rarefaction and condensation, his aēr seems to mean rather ‘opaque damp mist’.

Druh

B - Odborná kniha

CEP obor

—

OECD FORD obor

60301 - Philosophy, History and Philosophy of science and technology

Projekt

—

Návaznosti

I - Institucionalni podpora na dlouhodoby koncepcni rozvoj vyzkumne organizace

Rok uplatnění

2018

Kód důvěrnosti údajů

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

ISBN

978-80-7465-340-7

Počet stran knihy

435

Název nakladatele

Pavel Mervart

Místo vydání

Červený Kostelec

Kód UT WoS knihy

—