Nekousavě kousati – Dar Vladimíra Preclíka Královéhradeckému kraji

Kód výsledku v IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F00088404%3A_____%2F20%3AN0000012" target="_blank" >RIV/00088404:_____/20:N0000012 - isvavai.cz</a>

Výsledek na webu

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Jazyk výsledku

čeština

Název v původním jazyce

Nekousavě kousati – Dar Vladimíra Preclíka Královéhradeckému kraji

Popis výsledku v původním jazyce

Kolekce plastik, reliéfů, obrazů, objektů a serigrafií Vladimíra Preclíka, kterou sám autor věnoval v roce 2008 Královéhradeckému kraji. Výstava nese název po jednom z autorových děl Nekousavě kousati – Dar Vladimíra Preclíka Královéhradeckému kraji. Sochař, spisovatel a pedagog VLADIMÍR PRECLÍK (1929 – 2008) se narodil v rodině strojvedoucího. Otec Alois v době narození syna Vladimíra založil rodinnou firmu na výrobu loutek a marionet v Jaroměři. Fantazijní svět loutek, vůně dřeva a klihu, to všechno patrně podpořilo rozhodnutí Vladimíra nastoupit v roce 1943 do učení v řemesle řezbářském a pozlacovačském v Hradci Králové. Řemeslo zvládl dokonale, svědčí o tom zlacený Barokní rám z roku 1944, který lze považovat za mistrovský kus. Kamenosochařské památky Jaroměře a blízkého okolí byly inspirací pro řadu autorů, Vladimíra Preclíka nevyjímaje. Další cesta za vzděláním jej proto vedla v roce 1946 na Vyšší průmyslovou školu sochařsko-kamenickou do Hořic a v roce 1950 na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do sochařského ateliéru Josefa Wagnera. Jeho spolužáky byli Věra a Vladimír Janouškovi, Olbram Zoubek, Miloš Chlupáč, Zdeněk Palcr, Eva Kmentová. Sochařka Zdena Fibichová se stala jeho manželkou. V roce 1954 založil s několika spolužáky a se studenty ateliéru monumentální malby Emila Filly výtvarnou skupinu Trasa (1954 – 1970). Společným úsilím mladých tvůrců bylo vyrovnání se s formálními podněty předválečné umělecké scény, silný akcent exprese i vyjádření vztahu k prostým, každodenním věcem. Z poválečných tendencí byl společnou platformou neorealismus. Myšlenka navázat na oficiálně odmítané moderní umění vyústila u Preclíka v cyklus Česká avantgarda. Jedná se o soubor sochařských portrétů osobností předválečné kultury s využitím kubistického tvarosloví. Tento cyklus vystavoval na své první samostatné výstavě, kterou uspořádal E. F. Burian v divadle D34 v roce 1959, a vzbudil značnou pozornost. V 60. letech pracoval nejvíce se dřevem v monumentálním rozměru. Specializoval se na techniku asambláže ne s nalezenými či industriálními předměty, ale s vlastními rukodělnými výrobky. Typická je barevná úprava povrchu díla. Ačkoliv lze práce považovat za abstraktní, značil Preclík svá díla názvy se specifickou poetikou, která nenechává nikoho na pochybách o jejich konkrétním směřování, často s ironickým či sarkastickým podtextem. Příznivější atmosféra 60. let umožnila Preclíkovi účast na řadě sochařských sympozií i soutěžích v zahraničí. Navštívil Německo, Nizozemsko, Itálii, Francii, Polsko, Brazílii. Možnost vycestovat do zahraničí byla jedinečnou příležitostí k osobnímu poznání a vstřebání principů moderního poválečného sochařství. Inspirován těmito zkušenostmi se stal jedním z iniciátorů sochařského sympozia v Hořicích, poprvé uskutečněného v roce 1966. Po čtyřech ročnících byla mezinárodní otevřenost sympozia shledána nepřípustnou. Organizátoři odmítli požadavek, aby byla účast umožněna výlučně autorům ze socialistického sektoru, a ročník 1969 byl nadlouho posledním. Normalizační léta znemožnila zahraniční kontakty i veřejnou prezentaci u nás. Sochař se uzavřel ve vnitřním exilu v sochařském ateliéru v Popovicích u Prahy. Věnoval se víc kresbě a grafice, monumentální sochy nahradil pracemi menších rozměrů, často až cizelérského charakteru. Od počátku své tvorby vytvářel sochařské cykly. Nyní tvořil nové, vracel se a dotvářel starší, s doplněním o menší formáty. V názvech svých prací tohoto období ukazuje svůj vypravěčský talent odrážející vnitřní smíření a laskavý humor. Polistopadové období mu umožnilo návrat k monumentální tvorbě i plastice ve veřejném prostoru. Ihned po listopadu 1989 se zaměřil na obnovu sochařských sympozií v Hořicích, která probíhají dosud. Pro studia budoucích tvůrců spoluzaložil na Vysokém technickém učení v Brně samostatnou Fakultu výtvarného umění (1993), kde byl zvolen prvním děkanem (1993 – 1997). Svou energii věnoval také literární tvorbě, vydal deset knižních titulů. V letech 1990 – 1992 byl poslancem České národní rady. Sbírku Galerie Vladimíra Preclíka věnoval autor v roce 2008 Královéhradeckému kraji. Sám sestavil kolekci tak, aby ukazovala retrospektivní přehled celé jeho tvorby od úplných počátků až po zralá díla. Kromě toho je soubor doplněn o portréty Vladimíra Preclíka od jeho přátel. Záštitu nad galerií nainstalovanou v prostorách Krajského úřadu Královéhradeckého kraje převzal Rotary klub Hradec Králové. I po přestěhování galerie v roce 2016 do budovy GMU je v původním místě stále instalován panel s kresebnými studiemi a tři monumentální objekty (Alespoň kousek chrámu I-II a Model pomníku druhého odboje).

Název v anglickém jazyce

To Bite Unbitingly – Vladimír Preclík’s Gift to the Hradec Králové Region

Popis výsledku anglicky

Sculptor, writer, and lecturer VLADIMÍR PRECLÍK (1929–2008) was born into a working-class family, where his father, Alois, was a train driver. But, after Vladimír was born, Alois opened a family business in the Czech town of Jaroměř, making puppets. This fantasy world of marionettes and the sweet smell of wood and adhesive in the workshop likely influenced Vladimír’s decision to study carving and gilding in Hradec Králové in 1943. In this east Bohemian town, he learned the craft meticulously, as his 1944 masterpiece, A Baroque Frame, testifies. The statues on display in the town of Jaroměř, and in its surrounding area, were a source of inspiration for Vladimír Preclík and his contemporary artists. This path led him, in 1946, to learn stone masonry and sculpting in the Czech town of Hořice and, in 1950, at the Academy of Arts, Architecture, and Design in Prague, where he studied in the atelier of Josef Wagner. His fellow students were Věra and Vladimír Janoušek, Olbram Zoubek, Miloš Chlupáč, Zdeněk Palcr, and Eva Kmentová. The sculptor Zdena Fibichová became his wife. In 1954, Preclík, along with several classmates and students from Emil Filla‘s atelier of monumental painting, formed a group called Trasa (Route) (1954–1970). The goal of the young artists was to come to terms with the Modernist inspiration of the pre-War arts scene, by expressing a strong relationship to simple, everyday things in their work. However, they also placed an emphasis on neorealism, one of the key post-war trends. The idea of using an aspect of modern art, officially dismissed by the censorius Soviet-influenced leadership, culminated in Preclík’s cycle Czech Vanguard. This is a collection of sculpted portraits of famous personalities from pre-war culture, which employs the elements of Cubism. Preclík displayed this cycle at his first exhibit, organized by E. F. Burian in the D34 Theater (Prague) in 1959, which brought him public attention. In the 1960s, Preclík worked mostly with wood on a monumental scale. He specialized in the technique of assemblage, not using found or industrial objects, but his own hand-made forms. His work is unique for its method of coloring the surface of the sculptures. Though it is possible to consider his works as abstract, Preclík titled his works with a specific poeticism, which often had an ironic or sarcastic subtext, and left no one wondering about their intention.The more relaxed atmosphere of the 1960s allowed Preclík to take part in a number of international sculpture symposiums and competitions. He visited Germany, Holland, Italy, France, Poland, and Brazil. The chance to venture abroad was his only opportunity to personally examine and absorb the principles of modern post-war sculpture. Inspired by these experiences, he became one of the initiators of the annual sculpture symposium in Hořice, which first took place in 1966. After four seasons, the cosmopolitan nature of the symposium was deemed unacceptable by the Soviet-influenced Czechoslovakian leaders. The organizers dismissed the idea that participation should be limited to artists from states linked to Communism, and this disagreement meant the 1969 symposium was the last for two decades. The period following the Warsaw Pact invasion of Czechoslovakia in August 1968, known as the ‘Era of Normalization’, made foreign contacts impossible for Preclík, who could also no longer publicly display his work. The sculptor went into internal exile in his sculpting atelier in Popovice, near Prague. Here, he dedicated more time to drawing and graphic work and replaced monumental statues with small scale works that shared characteristics with engravings. From the start of his career, he created sculpting cycles, and during this period, he began new ones, and completed older cycles in a smaller format. In the titles of these works, he demonstrates his storytelling talent, which reflects an inner peace and gentle humor. The Velvet Revolution of 1989 made it possible for Preclík to return to making monumental works and sculptures in public spaces. After November 1989, he focused on renewing the sculpture symposiums in Hořice, which continue to take place to this day. At the Brno University of Technology, he co-founded an independent Faculty of Fine Arts (1993), where he was elected the first dean (1993–1997). He also invested considerable energy into writing ten books. Between 1990–1992, he was a member of parliament of the Czech National Council. In 2008, he donated a collection named Vladimír Preclík Gallery to the Hradec Králové Region. He assembled this himself, in order to create a retrospective overview of his entire work, from its beginnings to the mature works. The collection is completed by a set of portraits of Vladimír Preclík by his friends. The Rotary Club of Hradec Králové took the Gallery, which was on display in the building of the Regional Office of Hradec Králové, under its auspices. Even after moving the Gallery to the building of the Gallery of Modern Art in 2016, a panel with his drawings and studies, along with three monumental objects (At Least a Small Part of the Shrine I and II and Model of a Memorial to the Second Resistance) remain on the original site.

Druh

E_nekrit - Výstava

CEP obor

—

OECD FORD obor

60401 - Arts, Art history

Projekt

—

Návaznosti

V - Vyzkumna aktivita podporovana z jinych verejnych zdroju

Rok uplatnění

2020

Kód důvěrnosti údajů

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

Místo konání akce

Hradec Králové

Stát konání akce

CZ - Česká republika

Datum zahájení akce

—

Datum ukončení akce

—

Celkový počet účastníků

1

Počet zahraničních účastníků

—

Typ akce podle státní přísl. účastníků

CST - Celostátní akce