Zaplétání do světa

Kód výsledku v IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F46747885%3A24520%2F23%3A00012055" target="_blank" >RIV/46747885:24520/23:00012055 - isvavai.cz</a>

Výsledek na webu

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Jazyk výsledku

čeština

Název v původním jazyce

Zaplétání do světa

Popis výsledku v původním jazyce

Výstavu CO-EXTENSIVE tvoří převážně díla, jež charakterizuje střídmost a přímost výrazové formy. Vědomě se tu ozývají některé přelomové momenty umění 60. let minulého století. Oprávněně lze proto výstavu spojit i se slavnou větou malíře Franka Stelly: „So what you see is what you see.“ Jedním dechem je třeba doplnit, že nezůstává u toho: vidění by na výstavě nemělo ulpět jen na jednotlivých dílech. Záměr výstavy cílí přesně na to, co je tu viditelné a nakolik je to spojeno s tím, co nevidíme, co se nachází mezi jednotlivými díly. Anebo rovnou zda viditelné na výstavě nezdůrazňuje to, co nevidíme. Prvním výchozím momentem výstavy je konstatování, že obrazy (v širokém slova smyslu od tisíců fotek, které má každý v telefonu přes dráždivý proud sociálních sítí po umělecká díla) tvoří trvalou součást každodenní zkušenosti světa. Všudypřítomnost obrazů má řadu důsledků, jež nelze vždy snadno dohlédnout. Mezi ty klíčové patří zplošťování zkušenosti světa a dominance iluzionismu ve sdíleném prostoru. To je dáno nevyhnutelnou otevřeností obrazů k upravování a manipulaci zobrazovaného. Vše od politického programu různých stran po vyjádření momentální nálady se podřizuje okamžité čitelnosti jednoho obrazu. Kvůli takovému oklešťování skutečnosti jsou tyto podoby komunikace snadno srozumitelné a mohou uspět v nahrazování skutečnosti. To, co často vypadá jako přesná reprezentace reality, se k ní váže jen velmi volně či vůbec. Skutečnost je překrývána banálními obrazy a není snadné se k ní dobrat skrze uspokojivé pocity předem známých obrazů. Nadměrná důvěra k viděnému neodpovídá faktu nezbytného rozlišení mezi viděním jako fyziologickým úkonem a pohledem, jež je kulturně podmíněn. Druhým počátečním momentem výstavy je rozvíjení podob obrazů v trhlině mezi skutečností a iluzí, v níž je narušen téměř automatický předpoklad autonomního prostoru obrazu. A zrcadlově tomuto narušení vystavená díla naznačují pestrou zkušenost rozmanitých prostorů, včetně blízkosti nekonečnosti. Tento motiv vychází do značné míry z experimentů, jež podnikala skupina umělců a umělkyň běžně označovaných jako minimalisté. Ovšem nelze myšlenkový i fyzický pohyb ke skutečnému prostoru spojovat pouze s touto částí dobového uměleckého dění, vždyť stačí jen připomenout Lucia Fontanu už v 50. letech minulého století či kalifornské hnutí Light and Space. Překračování skutečnosti směrem k transcendenci, dosahování pomyslných nadsvětů je opuštěno ve prospěch zaplétání do prožívaného světa. A to i navzdory abstrahovaným formám, jež jsou k tomu zpravidla využívány. Vyzdvihnout je třeba fakt, že na základě těchto děl se ukazuje vždy něco skutečného, co však nikdy nelze plně zkušeností uchopit. Z tohoto pohledu je určujícím momentem výstavy prolínání obrazového a skutečného prostoru. Obrazy se tím staví do dvojznačné situace: být obrazem a současně utvářet zkušenost skutečného prostoru. Protože výstava CO-EXTENSIVE má nesporně architektonický rozměr díky důrazu na prostor a prostorové vazby, hodí se připomenout, že kritika podřizování stavebního umění vidění, jinak řečeno kritika redukování architektury na její obraz, už probíhá několik desetiletí. Nejznámějším zastáncem je finský teoretik a praktik Juhani Pallasmaa, který proto obhajuje důležitost periferního pohledu. Zatímco jasně zaměřený pohled na jednu věc vytrhává pozorovatele z prostředí, periferní pohled vazbu s okolím udržuje. Proto je důležité, aby návrh architektonického díla na to bral ohled, stejně jako na podněty pro hmat, sluch a další smysly. Že cílem stavění má být komplexní událost, jež zahrnuje celého člověka a vztahy mezi lidmi i lidmi a přírodou, přitom zastává řada uznávaných světových tvůrců s množstvím významných realizací staveb a prestižních ocenění: například Glenn Murcutt, Peter Zumthor, Steven Holl či studio SANAA. Ačkoli v celkové architektonické produkci jde stále o spíše nepatrný zlomek, ve vnitrooborové diskuzi to není zanedbatelný myšlenkový proud. Oblíbeným nástrojem myšlení, jak se orientovat ve složitých situacích, je vytváření dualismů. Mohou pomoci se vyhnout nepřehlednosti a nejednoznačnosti, a tak ulehčit nepříjemnému rozhodování. Vystavená díla by mohla nadbíhat řadě oblíbených dualismů, předpokládajících, že skutečnost lze poznávat redukcí na dva protikladné principy, z nichž aktuální jsou tyto: plocha-prostor, místo-prostor, subjekt-objekt, vnitřek-vnějšek. Polaritu obrazu a prostoru lze přiblížit tak, že na jedné straně je obraz objektem v reálném prostoru, ovšem současně je plocha tohoto objektu nositelem možnosti iluzivního, pouze viděného prostoru. Rozlišují se tím dvě podoby prostoru: skutečný a iluzivní, který bychom mohli také nazvat piktoriálním či obrazovým. Druhým dualismem, který je sám náležitě opodstatněný teoretickým myšlením v oblasti architektury, je vztah místa a prostoru. Zde je situace obdobně čitelná ve svém rozdělení: místo je třeba definovat pomocí hranice, jež jej vymezuje, zatímco prostor lze v tomto myšlení pólů chápat jako opak přítomnosti hranice. Prostor je definován tím, že hranici nemá. Další zmíněné principiální pojmové opozice procházejí kontinuálně reflexí. Při přiznaném omezení na uměleckou sféru se vztah subjektu a objektu v tvorbě minimalistů záměrně zpochybňuje důrazem na fenomenologickou reflexi pozice diváka. Naplňuje snahu umělců překonat naivní představu, že člověk je při poznávání světa nezatíženým, neutrálním pozorovatelem, a navíc že nezatíženost jeho nahlížení světa je dána privilegovanou pozicí. Rigidní opozice subjektu a objektu je zpochybněna situovaností subjektu mezi objekty, k níž se významně přidává úvaha o místu jako jediném možném přístupu ke světu. A podobně vztah pojmů vnitřku a vnějšku, jakkoli jsou samozřejmé v každodenním světě, je nutné po další úvaze upravit od zřetelné opozice minimálně do prolínání či ještě nuancovanějších vztahů. Na závěr je třeba zdůraznit, že výstava neusiluje o hromadění dat o zkušenosti prostoru a místa, naproti tomu usiluje o pestrou paletu zkušeností prostoru a místa, jež mohou přinést pozorovateli nové poznání. Vracím se tedy na začátek: jakkoli jsou díla formálně střídmá a přímá, měla by pozorovateli nabídnout bohatý svět tělesné zkušenosti.

Název v anglickém jazyce

Entanglement in the world

Popis výsledku anglicky

The CO-EXTENSIVE exhibition primarily features works characterised by formal austerity and directness of expression. It deliberately echoes some of the breakthrough moments in 1960s art and can rightly be associated with the famous statement by painter Frank Stella: “What you see is what you see.” However, it is important to note that the exhibition doesn’t stop there: The act of seeing in an exhibition should not be limited to the individual works. The intention sharply focuses on what is visible here and how much it is connected to what we do not see, what resides between the individual pieces and whether what is visible at the exhibition underscores what remains hidden. One of the starting points of the exhibition is the assertion that images, in their broadest sense (including the thousands of photos on our phones and the constant stream of social media, as well as traditional artworks), are an integral part of our daily experience of the world. The ubiquity of images has several implications that are not always immediately discernible. Foremost among these is the flattening of our experience of the world and the dominance of illusionism in shared public spaces. This stems from the inherent openness of images to modify and manipulate their subject matter. Everything – from the political agendas of different parties to an individual’s fleeting mood – lends itself to the instant legibility of a single image. Because of this simplification of reality, such modes of communication are readily understood and frequently succeed in replacing reality. What often appears to be an accurate representation of reality may only be loosely, if at all, related to it. Reality is masked by banal images, and it is not easy to get at it through the satisfying feelings of pre-known images. Overconfidence in what is seen sometimes misses the distinction between the physiological act of seeing and a culturally influenced way of seeing. Another starting point involves delving into images situated in the rift between reality and illusion, in which the almost automatic acceptance of an image’s autonomous space is challenged. Mirroring this disruption, the works on display suggest a varied experience of diverse spaces, including the proximity of infinity. This motif owes much to experiments undertaken by a group of artists commonly referred to as minimalists. Of course, the mental and physical movement towards real space is not exclusive to this subset of the art movement of the time, for one need only think of Lucio Fontana in the 1950s or the Californian Light and Space movement. Transcending reality towards transcendence, reaching imaginary superworlds, is abandoned in favour of engaging with the lived world, even when it is portrayed through abstracted forms. What should be highlighted is that these works always reveal something real that can never be fully grasped by experience. From this perspective, the defining moment of the exhibition is the blending of pictorial and real space. Thus, the images find themselves in an ambiguous role: simultaneously serving as representations and shaping the experience of the real space. The CO-EXTENSIVE exhibition has an undeniably architectural dimension due to its emphasis on space and spatial relationships. It is worth noting that the criticism of architecture reduced to its image – essentially subordinating the art of building to vision – has been underway for several decades. The best-known proponent is the Finnish theorist and practitioner Juhani Pallasmaa, who champions the importance of peripheral vision. While a sharply focused view of one thing may push the observer out of the environment, a peripheral view fosters a connection with the environment. As such, the design of an architectural work ought to consider this perspective and incorporate stimuli for touch, hearing and the other senses. The notion that architecture should offer a holistic experience that engages the entirety of the individual and the relationships among people and between people and nature is echoed by a number of renowned international designers: among others, Glenn Murcutt, Peter Zumthor, Steven Holl and the SANAA studio, all with a long list of major building accomplishments and prestigious awards to their name. While this perspective remains a minority within the breadth of architectural production, its influence in intra-industry discussions is undeniable. A popular thinking tool for navigating complex situations is the use of dualisms. They can help to manage chaos and ambiguity, thereby streamlining difficult decision-making. The works on display support various popular dualisms, suggesting that reality can best be understood by reducing it to opposing principles: surface–space, place–space, subject–object or inside–outside. The polarity of image and space can be approximated by the fact that, on the one hand, the image is an object in real space, but on the other hand, the surface of this object simultaneously serves as a gateway to an illusory, solely visual space. This distinction gives rise to two forms of space: real and illusory, which we could also call pictorial. The second dualism, appropriately grounded in the field of architecture, is the relationship between place and space. Here, the situation is similarly legible: Place is defined by the boundary that defines it, while space can be understood as the opposite of the presence of a boundary. Space is defined by the absence of a boundary. In conclusion, it is vital to emphasise that the exhibition does not seek to accumulate data about spatial and locational experiences but seeks a spectrum of such experiences that can bring new insights to the viewer. Circling back to the beginning: No matter how formally austere and direct in expression the works are, they should immerse the viewer in a rich world of bodily experience.

Druh

O - Ostatní výsledky

CEP obor

—

OECD FORD obor

60401 - Arts, Art history

Projekt

—

Návaznosti

N - Vyzkumna aktivita podporovana z neverejnych zdroju

Rok uplatnění

2023

Kód důvěrnosti údajů

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů