Všední den v české fotografii 50. a 60. let

Kód výsledku v IS VaVaI

<a href="https://www.isvavai.cz/riv?ss=detail&h=RIV%2F61989592%3A15210%2F18%3A73589244" target="_blank" >RIV/61989592:15210/18:73589244 - isvavai.cz</a>

Výsledek na webu

—

DOI - Digital Object Identifier

—

Jazyk výsledku

čeština

Název v původním jazyce

Všední den v české fotografii 50. a 60. let

Popis výsledku v původním jazyce

Kniha Všední den představuje doposud poněkud opomíjenou skupinu fotografií, vytvořených v Československu v průběhu 50. a 60. let 20. století. Důvodů k dosavadní malé reflexi této skupiny děl je jistě více. Předně se jedná o relativně krátkou epizodu jaksi nenápadně „vloženou“ mezi těžkou degradaci média v rámci socialistického realismu a naopak jeho výrazné vzepětí v šedesátých letech. Za další se pohybujeme v době, kdy svá vrcholná díla – leckdy pochopitelně v ústraní a bez možnosti adekvátní prezentace – tvořila celá řada umělců nepochybně v celosvětovém kontextu důležitějších. Mám na mysli například Emilu Medkovou či Viléma Reichmanna, dokumentaristu Josefa Koudelku, ale i největšího českého fotografa Josefa Sudka. Právě jim bývá při zpracování těchto let věnována zásadní pozornost. Tato skutečnost ale nemění nic na faktu, že domácí fotografii na přelomu padesátých a šedesátých let opanovaly snímky zcela jiného ražení, které – díky svému masovému rozšíření v rámci periodického tisku a knih – zasáhly mnohem širší publikum než díla zmiňovaných velikánů českého umění. Snímky, pro něž se později vžilo pojmenování „fotografie všedního dne“ či „poezie všedního dne“. Předkládaná studie se snaží vymezit tuto skupinu děl proti dvěma předchozím etapám či proudům českého výtvarného umění. V první řadě proti tvorbě Skupiny 42 a to jak na základě programových cílů tohoto uskupení, tak na základě děl jediného fotografa skupiny, totiž Miroslava Háka. Jeho díla sice znázorňují všední a obyčejná místa – především pražská předměstí – nesou v sobě ale existenciální tíživost druhé světové války. Právě tato obsahová stránka odlišuje výrazně Hákova díla od fotografie všedního dne. Druhou etapou je umění socialistického realismu, které se stalo oficiálním a jediným tolerovaným uměleckým proudem po převzetí moci komunistickou stranou v Československu v roce 1948. Po několik následujících let se pak mohlo veřejně prezentovat jen umění úředně schválené a podřizující se především tezi o socialistickém obsahu uměleckého díla. Ten byl tím nejpodstatnějším, řemeslná či umělecká úroveň tvorby byla jen málo důležitá. Zmíněná situace vedla k velkému úpadku celého umění, fotografii nevyjímaje. Již po několika letech se ale proti takto vulgárnímu pojetí tvorby začala vymezovat celá řada autorů, a to prostřednictvím děl zaznamenávajících všední život lidí ve městě, všední den člověka. Mezi průkopníky těchto ideologicky jen těžko napadnutelných fotografií patřili Jiří Jeníček, Václav Jírů a Jan Beran. Všichni navázali na tradici meziválečné žurnalistické fotografie. Mezi jejich následníky patřili další fotografové, jako Karel Otto Hrubý, Miloš Budík, Soňa a Vladimír Skoupilovi, kteří pak v šedesátých letech založili v Brně skupinu Vox. V Brně podobné snímky vytvářel také uznávaný fotograf Bohuslav Burian a o generaci mladší Pavel Dias. Roku 1959 vznikla v Olomouci skupina Dofo, jež byla z velké části složena z amatérských fotografů zaměstnaných v tamější továrně Sigma Olomouc. Prostředí továrních dílen se především Ivu Přečkovi a Janu Hajnovi stalo základním námětem, který zaznamenávali všedně a na rozdíl od umění socialistického realismu ideologicky nezabarveně. K fotografii všedního dne měli blízko i další členové skupiny, především Rupert Kytka a Jaroslav Vávra. Celá řada autorů fotografie všedního dne působila pochopitelně také v Praze. Krom Jiřího Jeníčka a Václava Jírů je nutné jmenovat především rodačku z Tábora Marii Šechtlovou, Jaroslava Pacovského, Borise Baromykina či manžele Einhornovi. Erich Einhorn působil v druhé polovině padesátých let v redakci deníku Večerní Praha a právě použitím fotografií všedního dne v dobovém tisku, periodikách a obrazových publikacích se věnuje další část knihy. Ve sledované době se úroveň fotografického doprovodu periodik velmi zvýšila a redaktoři mnohdy sáhli právě po fotografiích všedního dne. Takovéto snímky doprovázely nejen časopisy o umění (Kultura, Kulturní tvorby, Literární noviny, Plamen, Host do domu), ale i časopisy jako Květy, Vlasta či Mladý svět. Naprosto zásadní úlohu pak sehrály fotografie všedního dne ve vývoji obrazové městské publikace. Ta se pod jejich vlivem výrazně proměnila směrem od podání historických památek města k životu ve městě jako takovém. Stěžejním dílem je Praha všedního dne od Ericha Einhorna, na kterou v koncepci navázaly další knihy jako Praha zasněná, Praha na listu růže, Praha a pražané, Brno či České Budějovice zblízka. Fotografie všedního dne tak měly obrovský dopad na široké publikum a vizuálně kultivovaly zdejší prostředí až do konce šedesátých let, byť vrcholná díla mnoha autorů vznikla již v druhé polovině let padesátých. Mnozí z nich pak fotografie všedního dne zasílali na takzvané mezinárodní fotografické salony, kde tento typ fotografie slavil mnoho úspěchů i ve světovém srovnání.

Název v anglickém jazyce

Everyday life in Czech Photography of the 1950's and 1960's

Popis výsledku anglicky

Everyday Life in Czech Photography of the 1950s and 1960s showcases an as yet somewhat overlooked category of photographs were created in the 1950s and 1960s. There is no doubt more than one reason why little consideration has been devoted to this body of work. The primary one is that they make up a relatively short episode ‘inserted’ in between the profound degradation of photography in the grip of Socialist Realism and later the strong resurgence of the medium in the 1960s. Another reason is that this was the same time when a good number of others artists of more importance internationally were producing their very best work – often understandably outside the spotlight and with no chance of being given a proper showing. Here I have in mind such artists as Emila Medková and Vilém Reichmann, documentary photographer Josef Koudelka, but even the most important Czech photographer Josef Sudek. So these are the figures who attract the most attention when this period is focused on. However, this in no way alters the fact that photographs of a very different type dominated the medium in Czechoslovakia in the late 1950s and early 1960s and, these images were widely distributed in the press and in books, reached a much bigger audience than the work of the aforementioned giants of Czech art. This type of work later came to be called ‘the photography of everyday life’ and ‘the poetry of everyday life’. This study sets out to define this category of work in contrast to the two stages or streams of Czech fine art that preceded it. It does so first of all in contrast to the work of Skupina 42 (Group 42) based on the objectives of this artistic group and on the work of the one photographer in this group, Miroslav Hák. His photographs also capture everyday life and ordinary places – the suburbs of Prague in particular – but they are suffused with the existential oppressiveness of the Second World War. It is this aspect of their content that noticeably distinguishes Hák’s work from photography of everyday life. The study second of all distinguishes this genre of work from Socialist-Realist art, which after the Communist Party seized power in Czechoslovakia in 1948 became the official style of art and the only one tolerated in the state. For the next several years only officially approved art that above all conformed to the principle that a work of art must have socialist content could be shown in public. This was the most important thing, while the quality of the art or the artistry was of little importance. This led to the serious deterioration of art as a whole, including photography. After a number of years, however, many artists began to distance themselves from this vulgarised conception of art and did so by taking photographs that recorded the everyday life of people in the city, the everyday life of humans. The pioneers of this genre of photography, which was not easy to attack from an ideological perspective, included such figures as Jiří Jeníček, Václav Jírů, and Jan Beran. All of them tied in with the tradition of journalistic photography from the interwar period. They were followed by other photographers such as Karel Otto Hrubý, Miloš Budík, and Soňa and Vladimír Skoupil, who in the 1960s founded the Vox group in Brno. Similar photographs were also being created in Brno by the much esteemed photographer Bohuslav Burian and by the generation-younger Pavel Dias. In 1959 a group called Dofo was founded in Olomouc and it was largely made up of amateur photographers employed in the local Sigma factory. The factory workshop setting became a central theme in the work of Ivo Přeček and Jan Hajn, who captured in an ordinary workaday way and unlike the art of Socialist Realism without the taint of ideology. Rupert Kytka and Jaroslav Vávra were other members of this group whose work came close to the photography of everyday life. Naturally there were also numerous photographers in Prague working in this genre. Alongside Jiří Jeníček and Václav Jírů, it is necessary to mention Marie Šechtlová, originally from the town of Tábor, Jaroslav Pacovský, Boris Baromykin, and husband and wife Erich and Milada Einhorn. In the second half of the 1950s Erich Einhorn was working in the editorial offices of the daily newspaper Večerní Praha (Evening Prague) and it is the use of photographs of everyday life in the contemporary press, periodicals, and illustrated publications that forms the focus of the next part of this book. During the years addressed in this study the quality of photographic illustrations in periodicals improved enormously and editors often specifically reached for photographs of everyday life. These photographs were found in the pages not only of periodicals devoted to the arts (Kultura/Culture, Kulturní tvorba/Cultural Work, Literární noviny/Literary News, Plamen/Flame, and Host do domu/A Guest in the House) but also in popular magazines like Květy (Blossoms), Vlasta, and Mladý svět (The Young World). Photographs of everyday life played an essential role in the development of illustrated publications devoted on particular cities or towns. Under the influence of this genre of photography they went from just presenting local monuments and moved more towards efforts to capture the life of the town or city as such. A seminal work of this type is Erich Einhorn’s Praha všedního dne (Everyday Prague), which then spawned more books with the same concept, such as Praha zasněná (Dreamy Prague), Praha na listu růže (Prague on a Rose Leaf), Praha a Pražané (Prague and the People of Prague), Brno, and České Budějovice zblízka (České Budějovice Up Close). Photographs of everyday life thus had an enormous impact on the general public and visually enriched the domestic scene until the end of the 1960s. Many artists working in this area however created their best work in the second half of the 1950s. Many of them then submitted their photographs of everyday life to the international salons of photography, where even in an international comparison photographs of this type were a recurring success.

Druh

B - Odborná kniha

CEP obor

—

OECD FORD obor

60401 - Arts, Art history

Projekt

—

Návaznosti

I - Institucionalni podpora na dlouhodoby koncepcni rozvoj vyzkumne organizace

Rok uplatnění

2018

Kód důvěrnosti údajů

S - Úplné a pravdivé údaje o projektu nepodléhají ochraně podle zvláštních právních předpisů

ISBN

978-80-88256-01-4

Počet stran knihy

194

Název nakladatele

Arbor vitae, Univerzita Palackého v Olomouci, Galerie výtvarného umění v Chebu

Místo vydání

Řevnice

Kód UT WoS knihy

—